Válka a sex. Jak udělat reportáž na Donbase o jeho lehkých děvách?

Všechno to začalo v Kramatorsku, když jsme se konečně dohrabali s Janou a Matějem na Donbas, našli byt a začali pracovat. Po třech letech války je těžké hledat něco nového, originálního, něco, co jste ještě nezpracovali. Ano, aktuální jsou evakuace z míst, kam se tlačí Rusové, dění na frontách. To samozřejmě pokrýváme také, jako obvykle. Večer se hřejeme v Kramatorsku v pronajatém bytě na sídlišti, v paneláku, kde sice jde proud, ale topení je na houby. Máme ale stále plyn, a tak každý večer roztápíme plynovou troubu a sedíme kolem ní jako kdysi kolem kamen. Je zima. 

“Chtělo by to něco nového, “ říká Jana. “Co třeba prostituce?” 

Namítám, že to je nad moje síly. Tak daleko moje kontakty nesahají a nemám páru, jak prostitutky na Donbase najít. Ale pak mi to začne vrtat hlavou… Co kdyby to náhodou přece jen šlo? Musí jich tu být spousta, kde jsou vojáci, tam jsou markytánky, to platilo před pěti sty lety jako dnes. 

Jak nakontaktovat prostitutku?

Další den jedeme do Pokrovsku. Město začínají obkličovat Rusové, celý den pracujeme s civilisty a potkáme se i s Karolínou. Česká dronařka slouží v Pokrovsku na Donbase už rok. Jasně, asi sama žádnou sexuální pracovnici nezná, ale může se zeptat svých kamarádů. Večer posílá hlasovku. “Jo, v Dobropilii prý jedna stojí vždycky na tom stejném místě, pošlu ti souřadnice!” 

Zní to dobře. Prostě tam přijedu a uvidím podivnou ženštinu a dám se s ní do řeči. Sakra, ale jak? Co jí řeknu? Dobrý den paní, prosím vás, nejste náhodou prostitutka? Vůbec nevím, jak do toho. Říkám Matějovi, že ho vyšlu do boje, ale má to jazykové limity. Příští den opět míříme do Pokrovsku dělat seriózní válečné reportáže. Míříme na dané souřadnice v Dobropilii, která leží cestou na Pokrovsk. Je zima jako v psírně. Žádná normální šlapka v tomhle počasí nebude postávat na chodníku v sídlišti na okraji města. Taky tam nestojí. Nic. Ani druhý den.

Žádná normální šlapka v tomhle počasí nebude postávat na chodníku. 
Taky tam nestojí.

Karol provádí mezitím rozvědnou činnost ve vlastní jednotce. Kluci prý chodí do sauny, kde jsou malé pokojíčky, kde přebývají ony neřestné ženštiny. No vida! Sauna! To vím, kde je! 

Přijíždíme do už dost zničeného Pokrovsku. Kvůli dronům schováváme auto pod stromy, i když už jsou bez listí. Lepší než nic. Jdu zkusit saunu, přestože nevěřím, že tam někdo bude. Ale je otevřeno! Na hanbinec to však nevypadá. V opuštěné a vymrzlé recepci mi vstříc vychází starší dáma. “Ale ano, pojďte, máme otevřeno, ukážu vám to tady!” vede mě dál do donbaského wellness centra. Matně si vybavuju bazén ještě za socialismu, kam jsem jako malá chodila plavat. Prastaré kachličky, neútulno. A stále zima. V šatně s plechovými skříňkami stojí prostřený stůl. Pomeranče, jablka, salátek, džusy v plastových lahvích od vody. Olga a Táňa, dvě dámy určitě kolem šedesáti a více, v modrých květovaných županech. Rozhodně ale nevypadají na seniorní lehké ženy. Jsou tu prostě v sauně. Chodí sem celý život a nevidí jediný důvod, proč by během ostřelování města měly přestat. Táňa dokonce založila místní saunovací spolek a v saunování vidí nejlepší možnost, jak zůstat dlouho živa a zdráva. Jistě, může přiletět ruská raketa nebo dron… Dámy ale mají jasno - ony se odsud nehnou a dokud bude poslední možnost jít do sauny, půjdou. Nehledě na nebezpečí. “My už víme, jak to zní, když dopadá střela, raketa, prostě když to letí k nám. A dokážeme rozlišit, když se střílí od nás, když pálí naši. Ale dokud Pokrovsk žije, budeme se saunovat!”

Dámy jsou hovorné a moc milé, vyptávají se na život v Praze. Stojím tam navlečená v bundě a stejně je mi zima, nechápu, že v župáncích nemrznou. Jsou to otužilé Donbasanky. Ovšem kromě milých dam po prodejných ženách ani stopy. Musím začít znovu a jinak. 

Ejhle, Keksík!

Už za tmy dojíždíme zpět do Kramatorsku, kde jsem najala byt. Byla jsem ráda, že můj známý Vadim měl byt ve třetím patře. To je vzácnost! Taky můžete bydlet v sedmém nebo devátém, a to při ostřelování není nejpříjemnější pocit. Kramatorsk leží od fronty asi dvacet kilometrů, což už je tady na Donbase považováno za celkem bezpečnou vzdálenost. Ale musíte už mít hroší kůži a být zvyklý na ledacos. Přinejmenším na tvrdý život v zimě, s výpadky proudu a vody. S tou jsme měli pořád nějaký problém. Když se chcete živit sexem za peníze, asi chcete nejvíc tu vodu. Ale může se stát každý den, že “něco přiletí” do vodárny, nebo elektrorozvodny. A taky se to stává. Pořád lepší, než když to “jebnou” přímo do vašeho domu. Ukrajinci jsou už zvyklí a vycvičení a tyto výpadky jsou většinou schopni do několika hodin či dnů dát do pořádku. Kramatorsk pořád ještě není Pokrovsk. Ale je to hodně riziková lokalita. Jako prostitutka můžete být i na lepším místě.

Otvírám počítač, hřející troubu za zády. Žijeme v online světě, tak když je nemůžu najít fyzicky, půjde to na síti! Zadávám do vyhledávač příslušná slova v ukrajinštině. Webů je spousta, ale vedou všechny někam dál, na další stránky, které už evidentně neukazují donbaské prostitutky, ale celosvětovou síť. Online sex. To ale nepotřebuji, a tak usilovně pátrám dál. A ejhle, Keksík! Konečně autentický web, který ukazuje ženy celkem reálné. Dokonce zde jsou na ně telefonní čísla! A přes Telegram se dají kontaktovat! Píšu tedy univerzální zprávu ve znění: “Dobrý večer, našla jsem na vás kontakt na jednom z webů. Jsem česká novinářka. Chtěla bych udělat reportáž o sexuální problematice ve válce. Nemohla byste se se mnou setkat? Zaplatím vám za váš čas a budu diskrétní…” 

Bez peněz to nepůjde

Bez peněz to nepůjde, to je jasné. Když projíždím onen web, jsou tu ale zcela jasně dané ceny, zhruba 3000 hřiven na hodinu, asi 1700 korun. Nu což, to nějak zvládnu a za hodinu rozhovor natočit stihneme. Zdá se, že některé lehké děvy mají vysloveně vlastenecké sklony. Pod vyzývavými fotkami najdete například annonci: “Cením si a vážím si vojáků! Bez plateb dopředu! Nádherná brunetka pro tvoje potěšení! Hledám vojáka na noc! Na všechny vojáky čeká překvapení!” Reklamní sdělení slibují, že tato překvapení a slevy pro vojáky budou jen a jen příjemná. 

Rozesílám asi patnácti náhodně vybraným ženám svou zprávu. Z fotek se na mě dívají mladé i starší dívky a ženy, hubené, ale i korpulentní, většinou je spojuje vyzývavost. Z některých fotek čiší Donbas. Vidíte prostředí ošklivých donbaských bytů, z nichž vane duch socialismu. Kdo si to pamatuje, ten chápe, pro mladší ročníky doporučuji vyhledat pod hesly socialistický realismus nebo socialistický byt. Obýváková stěna, ložnice, která už z fotky páchne zatuchlinou. Na posteli rozvalená děva oblečená do více či méně hezkého spodního prádla nebo nahá, s rozostřenými intimními partiemi. Některé sexuální pracovnice zasílají fotografie až konkrétnímu potenciálnímu zákazníkovi.

“Máme to rády, tak šukáme.”

Jako první odepisuje paní Janusja. Je jí 49 let a podle profilové fotky to rozhodně není žádný ideál současné krásy. Korpulentní, vyzývavá, vypadá celkem drsně. Píše: “No, je válka, máme to rády, tak šukáme. Co chcete ještě vědět?" Snažím se ji přesvědčit k osobnímu setkání, ale zmizí mi se slovy: “Nemám zájem.” Dalších asi deset žen si zprávu přečte, ale nic. 

Jsme zase na cestě z Pokrovsku, když odepisuje Nasťjuša. Ukládám si ji jako Nasťjuša Sex Kramatorsk a jenom se modlím, aby nikdy žádná policie, ať už ukrajinská, česká či jiná, nechtěla projíždět můj telefon a ptát se, proč tady mám kontakty tohoto druhu. 

Nasťjuša odepisuje docela rychle a ochotně. Sejde se se mnou a po celodenním dopisování konečně posílá adresu v Kramatorsku. V sedm máme přijet. Dokonce kvůli ní nejedeme pro zásoby do Pavlohradu, z Pokrovsku rychle míříme zpět domů.

Nasťuša však odmítá vylézt ze svého hříšného doupěte.

Parkuji z vnitřní strany panelákového vnitrobloku, jakých jsou na Donbase tisíce. Obyčejný dům, pětietážka, jak se tu říká. Píši Nasťjuše, která má v profilovce na Keksíku jan zadnici obalenou trochou krajky, že jsme s kolegyní Janou na místě. Nečekám žádné překážky. Ale ouha! Na telegramu naskakuje zpráva: “Pošli polovinu částky na moji kartu! Jinak nevyjdu z domu.” Rezolutní požadavek. Slušně odepisuji, že to nemohu, neb nemám ukrajinskou kartu a z české nic na její kartu poslat nejde. A ať se nebojí, že mám peníze připravené a vše dostane v hotovosti na ruku. Ale ona ne. Trvá na svém. Protočím panenky a jdu psát Kyrilovi, mému kamarádovi, který je sice Bělorus, ale bojuje v řadách ZSU a ukrajinskou kartu má. Posílám polovinu záložní platby. Ale nenasytná pracovnice žádá celých 1500 hřiven. Ok, to ještě snesu. Omluvím se tisíckrát Kyrilovi, který se někde v dálce v Sumské oblasti trochu směje pod vousy (které tedy nemá), ale ochotně mi pomáhá zaplatit požadovaný obnos. Zase ve vší slušnosti píšu neznámé ženě, která mi tyká. Já jí odpovídám s tvrdošíjným vykáním.

Nasťjuša však odmítá vylézt ze svého hříšného doupěte. Jakmile dostala svých 1500, přichvátala s požadavkem, že chce 3000, zase na kartu. To už se stydím opět volat Kyrilovi a navíc jsem si jistá, že mě chce oškubat. “Přísahám na smrt své dcery, že až mi pošleš dalších 1500, už vyjdu z domů!” Nasťjuša vytahuje těžké zbraně. Ale to už se nenechám ošálit. Píšu jí, že přísahám na svou reportérskou čest, že jí peníze dám v hotovosti. Ale Nasťjuša si myslí, že na mě vyzraje. Nevyleze. Odpovídám však, že už na ni nemám dál čas, a že odjíždím. A ať těch 1500 vrátí na kartu, z které jí peníze přišly, jinak ji půjdu nahlásit policii. “Krávo pitomá, huso, jdi se …,” naskakuje mi na telefonu další text. A pak se Nasťjuša vytasí s nejtěžším kalibrem: “Lesbo jedna!” 

Tady na východě ještě zjevně nepochopili, že to v civilizovaném světě není nadávka.
 

Smutný příběh Ljudy

O mnoho smutnější příběh jsem zažila s Ljudou. Jeli jsme do Kosťjantynivky, města, které leží kousek od frontové linie, asi deset kilometrů od Časiv Jaru, který už skoro celý kontrolují Rusové. Z jihu se sem tlačí jejich armáda od Torecku. A od západu z pokrovského směru. Město je už několik let ostřelované a v posledních měsících se palba velmi zintenzivnila. Z poloviny už je Kosťjantynivka úplně zničená. Přesto tu pořád žijí lidé. Kromě důchodců, kteří nemají, kam jít, i ženy jako Ljuda.

Potkali jsme ji na silnici, když jsme jeli za Alenkou, která se tam starala o opuštěná zvířata. Růžový příčesek, strašidelný make-up s tlustými černými linkami, upnuté džíny, tričko s hlubokým výstřihem, přestože bylo kolem nuly. Zastavila jsem a zkusila s ní zapříst rozhovor. Ale nešlo to, vůbec nebyla schopná odpovědět na moje otázky, blábolila něco nesmyslného. V ruce měla pivo, což je na Donbase, v oblastech, kde se bojuje, těžko dostupné zboží. Alkohol se tu oficiálně nesmí prodávat, musíte ho propašovat z jiných částí Ukrajiny. Dovolila mi, abych ji rychle vyfotila. Kdyby si umyla obličej a vystřízlivěla, byla by to hezká žena. Je mladá, určitě do třiceti. Ale drogy, alkohol a asi ještě další strašné věci z ní udělaly bizarní postavu, místní strašidlo…

Těžko říct, co je za její rozbitou existencí. “To je naše Ljuda,” řekla mi potom Alenka: “Ona má za sebou asi strašlivý příběh. Říká se tu něco o tom, že se stala obětí hromadného znásilnění. Má i slušné vzdělání, ale něco se stalo…”

“Jo, tu tady znají všichni dobře. Chodí za krabičku cigaret…”

Ljuda mi potom volala, když už jsem byla v Charkově, a v jejím hlase byl strach. Chtěla, abych jí pomohla sehnat někoho, kdo jí odtud dostane. Kdo ji zabezpečí. Chtěla sponzora, tak to formulovala. Nedokázala jsem jí pomoc, řekla jsem jí jen, že se uvidíme, až zase přijedu, že budeme na spojení.

Kde je teď, nevím. V Kosťjantynivce ji ale vojáci znají dobře. Nedávno jsem se vrátila z pozic ukrajinských dronařů od Torecku, to je kousek od těžce zkoušeného města. Toreck už téměř neexistuje, je v troskách stejně jako Bachmut nebo Časiv Jar. Když jsem nad ránem čekala na auto našeho týmu v Kosťjantynivce, ukázala jsem vojákům fotku Ljudy. “Jo, tu tady znají všichni dobře. Chodí za krabičku cigaret…,” ukazovali mi k tomu i videa, jak Ljuda láká vojáky, aby s ní šli.

Smutný příběh. Smutný Donbas a všechno, co se tady místním stalo. Smutný je příběh každé lidské bytosti, která musí prodávat svoje tělo. Nevím, zda Ljudu k tomu přinutila válka, nebo to bylo něco jiného. Každopádně doufám, že se aspoň dostala z Kosťjantynivky, která směřuje k tomu stát se dalším Bachmutem…

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!