Ženská obřízka i tanec krásných mužů. Při afrických rituálech hraje roli krev, sex i touha po kráse.

Měsíc ozařuje siluety vysokých, až anorekticky štíhlých postav. Jejich výšku ještě zdůrazňují pštrosí pera, koruna krásy těchto zvláštních mužů. V severním Nigeru, při tanci zvaném gerewol, je totiž mužská krása v centru dění.

Tanec nejkrásnějších mužů

Cure salée, jak se také tanec nazývá, znamená něco jako léčba solí. V okolí nigerského Agadezu je půda bohatá na sůl a další minerály, takže si sem nomádi zvykli vodit na konci období dešťů svá zvířata, aby lízala půdu bohatou na sůl, což prospívá jejich zažívacímu systému.

Lidé Wodaabe (někdy se jim říká také Bororo) patří do fulbské etnické skupiny. Migrují po staletí po oblastech dnešního Nigeru, Nigérie, Kamerunu a Středoafrické republiky. Nikdo neví, kde se tu tento zvláštní lid vzal, odkud přišel. Některé prameny uvádějí, že jejich pravlastí jsou končiny kolem horního Nilu, snad Egypt, snad Etiopie. Kmen se dělí na patnáct hlavních rodových linií, ty potom na další podlinie. Rodiče domlouvají sňatky svým dětem už při narození a důsledně se dbá na to, aby nastávající pocházel či pocházela z jiné rodové linie. Společně s ostatními Fulby sdílejí Wodaabe jazyk, kterým hovoří – fulfulde.

Trochu si užít

Cure salée a tanec gerewol či yaake patří k oslavám konce období dešťů, které připadá na září. Pak už nomády a jejich zvířata čeká jen dlouhé a horké období, kdy nespadne skoro ani kapka. Před příchodem těžkých časů si lidé ještě chtějí trochu užít. Kromě období hojnosti, které právě končí, se slaví hlavně láska a krása. Tance jako gerewol a yaake mají zdůraznit krásu, eleganci a upravenost, s jakou se místní muži natřásají před ženami. Je to vlastně úplně obráceně než ve většině jiných koutů Afriky. Muži jsou ti, kteří se snaží maximálně upoutat pozornost. Ideálem krásy je vertikálnost, dávaná na odiv štíhlou postavou, úzkou lebkou, dlouhými štíhlými údy. Kromě toho se také dbá na oči a zuby. Z indigem obarvených rtů jich musí být vidět co nejvíce, nejlépe všech dvaatřicet. Každý mladík musí ukázat, že jich má hodně a že jsou bílé a zdravé. Je to trochu podobné, jako když kupujete velblouda. Dále se musí kulit oči, aby bylo vidět pěkně bělmo kontrastující s pokožkou nabarvenou na červeno nebo žluto. Nejvíce oceňovaným prvkem na každém muži je ovšem togu – šarm, kouzlo osobnosti, přitažlivost. Jen ten, kdo jím disponuje, může být vítězem, nejkrásnějším mužem roku. A pak už nezbývá než elegantně tančit za zvuku mnohohlasého mužského chorálu, který se nese do širých okolních plání.

Muži jsou ti, kteří se snaží upoutat svou krásou ženy. Gerewol je týdenní maraton tance a sexu.

Gerewoly se tančí celý týden, od rána do večera. Jsou určeny zejména mladým lidem – kdo jiný by taky vydržel týdenní maraton tance, zpěvu a sexu? Muži se mohou gerewolu účastnit jen do té doby, dokud nevyroste jejich syn, který by s nimi mohl soupeřit o titul toho nejkrásnějšího.

Hvězdáři Afriky z Mali

O Dogonech se říká, že jsou nejlepší hvězdáři Afriky. Že mají znalosti astronomie na takové úrovni, ke které se západní civilizace začala dobírat až ve 20. století. V jejich kultuře se často vyskytují mimozemské motivy a prý je skoro vyloučeno, že se v minulosti nesetkali s obyvateli jiné planety. Co z toho je pravda? To vědí asi jenom sami Dogoni, tajemný kmen z afrického Mali.

Každá komunita Dogonů má v čele svého staršího, nejstaršího a nejmoudřejšího muže. Široká rodina vedená tímto starším se nazývá guinna. Muž může mít čtyři manželky, ale v současnosti se málokdy vidí i muž, který má ženy dvě. Je to zkrátka drahé.

Život Dogonů silně ovlivňuje touha po harmonii, která je obsažena v jejich složité mytologii a která ovlivňuje i jejich praktický život. Žena chválí muže, muž je vděčný své ženě, mladší vyjadřují úctu starším, ale naopak starší zase považují mladší za plnoprávné členy komunity. Vzájemná úcta se odráží i v rituálu zdravení, který se opakuje po staletí každý den v každé komunitě. Zahrnuje úplnou baterii otázek a pokládá ji ten, kdo vchází do obydlí toho druhého. Jak se máš? Jak se má tvá manželka? Jak se má matka a otec? Jak se daří tvým zvířatům? A tak dále. Jedinou možnou odpovědí na každou otázku je sewa, což znamená „všechno je v pořádku, mám se dobře“. Když příchozí skončí s otázkami, celý proces opakuje ten, kdo je navštíven. Sewa se tak zdá být nejčastěji používaným dogonským slovem, takže jim podle něj lidé v okolí také přezdívají.

Duchovním vůdcem celé komunity je hogon. Hogonem může být jeden z nejstarších a nejmoudřejších mužů. Po svém zvolení musí podstoupit šestiměsíční iniciační rituál, během něhož se nesmí mýt ani holit. Nosí bílý hábit a je v té době nedotknutelný. Stará se o něj mladá dívka, panna, která ještě nemá menstruační cyklus. Když doba půlroční karantény pomine, je muž hogonem a může nosit červený turban na znamení své vážnosti. Místo mladičké panny se o něj může dál starat jeho manželka, ta se však na noc vrací domů, hogon musí žít ve svém domě sám. Hogon má vždy poslední slovo nejen v toguně. Toguna je jakási radnice, místo, kde se scházejí pouze muži, ženy sem nemají přístup. Střechu toguny tvoří osm vrstev slámy naskládaných na sebe. To celé drží na malých nízkých nožkách. Celá konstrukce je záměrně dost nízká, takže dospělý muž se v ní nemůže postavit. Má to velice prostý a vtipný důvod – pokud se debata přiostří, diskutující muži se mohou velmi špatně prát. Další zvláštní institucí jsou chatky pro menstruující ženy. Ty jsou po dobu menstruace považovány za nečisté, a musí tedy opustit dům svého manžela. V menstruačních chýších mají vše potřebné – i nádobí, aby si uvařily. Pokud ženy mají děti, které jsou závislé na jejich péči, berou je do chatek s sebou.

Ženy jsou v době menstruace v dogonské 
společnosti považovány za nečisté.

Dogoni mají velmi propracovaný náboženský systém. Nepodařilo se jej dodnes kompletně popsat, neboť Dogoni si svá tajemství střeží. Známe jen několik mýtů, které složitě vyprávějí o stvoření světa. Při rituálech, provázejících život Dogonů, se uplatňují hlavně maskované tance.

Tanec masek dama

Nad vesnicí Neni na úpatí útesu Bandiagara se schází na třicet tanečníků a bubeníků. V červenohnědém prachu září zelené a růžové třásně rituálního oblečení a černí muži v maskách vypadají jako přízraky, jako by opravdu přišli z jiné planety. Každá maska má svůj význam a téměř každý pohyb něco znamená. Tyto tance vycházejí z pohřebních rituálů a říká se jim dama. Původně se tančily rok po smrti nebožtíka. Tradiční dama, to je průvod masek, které mají duši zemřelého zavést na místo jejího posledního odpočinku. K tomu účelu slouží mnoho rituálů a tanečních pohybů, masky a jejich provedení se liší od vesnice k vesnici, stejně jako provedení damy.

Mezi nejzajímavější z dogonských rituálů patří ceremonie Sigui. Sigui je dlouhé procesí masek, které putuje od vesnice k vesnici po několik měsíců. Koná se jednou za 65 let a trvá několik roků. Poslední skončila v roce 1973, další by měla začít v roce 2032. Symbolizuje smrt prvního předka Dogonů. Při Sigui se používá také speciální tajný jazyk, který je zapovězen ženám. Znají jej pouze mužové ze Společenství masek, dogonská duchovní elita. Velkou roli hraje maska, jíž se říká Velká nebo také Matka masek a která se vyrábí na každé Sigui nová. Procesí připravuje tajné Společenství Sigui dlouhou dobu dopředu. Tři měsíce žijí tito mužové mimo vesnici a nikdo nemá právo je spatřit. Říkají si Oloubarou. Vesničané se jich bojí, v noci, když jsou Oloubarou venku, vydávají specifické zvuky, které všem dají jasně najevo, že není radno vycházet…

Nejbojovnější národ – Surmové

Jihoetiopští Surmové se dají považovat za jeden z posledních opravdu divokých kmenů Afriky. Pro tento kmen bohové neexistují, jsou to v podstatě ateisté. Celou jejich existenci provázejí války, smrt a zabíjení. Alespoň se však nemasakrují kvůli nesmyslným idejím a zástěrkám, jakými obvykle bývají právě nejrůznější náboženství. Jejich důvody jsou jasné, přímočaré a jednoduché – krávy, Kalašnikovy a ženy. A přesně v tomhle pořadí důležitosti.

Život Surmů je po staletí až doposud ovlivňován řadou rituálů a zvyků. Surmské ženy se například nikdy nemyjí. Tedy přesněji řečeno, myjí si jen horní část těla do pasu, hygiena tedy končí u břicha. Dál se nedostanou, ať rodí či menstruují. Je to prostě zvyk. Starý zvyk je samozřejmě i to, čím Surmky přitahují pozornost už od dob, kdy se na etiopsko-súdánské pomezí dostali první běloši – talířky v rozříznutém dolním rtu. Nikdo už patrně nikdy nezjistí, proč si je ženy do úst vkládají.

Hyzdění, nebo krása?

Existuje teorie, podle níž by to prý mohlo pocházet ze snahy zohyzdit se pro případ, že by ženy zajali lovci otroků. Snaha docílit toho, aby pro ně ženy nebyly atraktivní. Pravděpodobnější však je, že jde o prastarý způsob zdobení, jímž se lidé odpradávna chtěli odlišit od zvířat. A může to být i něco více, přechodový rituál. Rty se totiž dívkám perforují ve věku, kdy začínají menstruovat a stávají se ženami čili může jít o rituál, při kterém dívka dokazuje, že je statečná a že má pro budoucího manžela velkou cenu. Dodnes platí, že čím větší talířek, tím je žena krásnější a přitažlivější. Některé talířky dosahují až neuvěřitelných rozměrů – i 20 cm v průměru! Dívky se však mohou samy rozhodnout, zda bolestivou proceduru podstoupí, či nikoliv. Převažují však stále ty, které se drží starých zvyků svých předků.

Nejprve se dřevěným kůlem prorazí ret. Kůl se v něm
nechá několik dní, aby otvor nezarostl.

„Nejprve se dřevěným kůlem prorazí ret a kůl se ve rtu nechá pár dní, aby se vytvořil prostor pro talířek. Pak si dívka vkládá do vzniklého otvoru větší a větší talířek. Je také ještě třeba vyrazit dva spodní zuby, aby talířek dobře držel a nepadal,“ popisuje celou proceduru Tizibet, můj surmský průvodce. O rty je také nutno náležitě pečovat. Vytahané pysky je dobré natírat směsí popela a vazelíny, které se v surmštině říká kolu. Ovdoví-li žena, měla by si na znamení smutku uříznout vytahaný pysk, v němž jí drží talířek, aby už nemohla být pro jiného muže krásná.

Samburský rituál obřízky

Jedním z nejděsivějších a nejbolestivějších rituálů subsaharské Afriky je ženská obřízka. Většina starších žen je u keňského kmene Samburů obřezána kompletně – byly jim společně s klitorisem odstraněny i malé stydké pysky. Hlasité protesty nejrůznějších světových organizací však přece jen způsobily posun od starých zvyklostí. Mladší dívky už podstupují „jen“ lehčí formu obřízky – je jim při rituálu odejmut pouze klitoris. Samozřejmě, že obřízka není legální v jakékoli formě, ale kdo by to tady na odlehlém venkově kontroloval?

„Ráno mi oholili hlavu a oblékli slavnostní náhrdelník. Vůbec celý den byl velmi slavnostní. Večer mě položili na kůži před vchodem do domu. Ženy mě držely za ramena a za nohy. Strašně to bolelo. Nepředstavitelně...“ To jsou slova jedenatřicetileté Elisabeth, Samburky z vesnice Nangida.

Jednou z těch, které obřezávají samburské dívky, je Cecilia Lepalo. Lepalo znamená zkušená v obřezávání. Cecilia se svému řemeslu naučila od své matky, také profesionální obřezávačky. A byla to její matka, kdo Cecilii, když jí bylo čtrnáct let, obřezal.

„Za jeden den obřežu tak deset dívek. Když se obřezává dívka, která se bude vdávat, dostávám jako odměnu maso z poloviny býka. Za obřezání mladší mi většinou platí jednou kozou a nějakým cukrem a tabákem. Teď je však sucho, dobytek pomřel, tak chci po rodičích většinou peníze – 1000 a 2000 keňských šilinků,“ říká Cecilia.

Před maňatou, samburskou chýší, se schází hlouček žen. V jeho středu Cecilia obléká mladé dívce tradiční kožený oděv, obarvený hlinkou na červeno. Navléká jí speciální náhrdelník, uši ozdobí mosaznými točenými náušnicemi. Na nohy jí nazouvá slavnostní sandály. To vše smí dívka nosit v jeden jediný den – v den, kdy se stane ženou. V den, kdy bude obřezána.

Samburové věří, že zevní genitálie se dají odstranit 
stejně jako vlasy  - ostrým předmětem.

Samburové věří, že zevní genitálie jsou něco, co přikrývá vaginu stejně jako třeba vlasy hlavu. A že se dají odstranit stejným způsobem jako vlasy nebo chlupy – tedy ostrým předmětem. Dříve to dělávali naostřeným kamenným nožem, střepem, dnes nejčastěji žiletkou. Nikdo netuší, proč se tak děje, zda má dávný rituál nějaké praktické základy, ani jak vznikl. Samburové věří, že pokud žena není obřezaná, není zodpovědná. Nemá pro společnost žádnou cenu, je to jen dítě. Teprve s obřízkou může vstoupit do manželství a ke stáru získat i nějakou vážnost. Postavení ženy v samburské společnosti je navzdory 21. století skutečně nevalné.

„Obřízka je pro nás normální věc, kterou musí projít každá žena, tak je to dáno odnepaměti,“ uzavírá asi pětašedesátiletá Cecilia. Být obřezaný je v samburské společnosti hluboce zakořeněná nutnost – ať už jde o muže nebo o ženy. U mužů má obřízka samozřejmě své hygienické opodstatnění a na rozdíl od ženské nezanechává žádné následky devastující organismus.