1,5 milionu zavražděných Arménů - genocida, jíž se inspiroval i Hitler

Tato slova zaznamenaná z výpovědi tureckého lékaře Mehmeda Resida ilustrují logiku genocidy, která v roce 1915 nabrala konkrétní podobu. Resid byl v té době governorem tureckého Diarbakiru. Deportace arménské populace probíhaly od začátku také ve městě Sivas, kde žil tehdy desetiletý Shahen Derdedian, který genocidu přežil a později vypověděl: “Každá rodina dostala datum deportace. První den jsem v úžasu hleděl na dav lidí čekajících na deportaci, nekonečný zástup, který se táhl od jednoho konce ulice ke druhému. Vedle vozů kráčeli muži v kloboucích, za nimi ženy s bílými šátky. Děti šly po boku rodičů, jako by vyrazily na výlet. Turecké děti běžely podél karavany a volaly na nás jmény a házely na nás kamení.“ 

Arménská elita, která spoluvytvářela osmanské hospodářství, byla během několika let systematicky vymazána – jménem státu a za potlesku části veřejnosti.

Genocida Arménů v Osmanské říši v roce 1915 byla první genocidou 20. století a byla rozpoutána a řízena státem, zejména stranou Mladoturků, jejichž ideologií byl islamismus, osmanství a turectví. V čele šíření nenávisti a následných pogromů byla trojice mužů: Talat Paša, Enver Paša a Cemal Paša za tiché podpory tureckého sultána a okolního světa.

1,5 milionu arménských křesťanů bylo povražděno Turky a Kurdy v tehdejší Osmanské říši během tří let. Z arménských křesťanů v Turecku tak přežilo pár tisíc. Zároveň bylo v Osmanské říši povražděno na 750 000 Řeků, 500 000 jezídů a 650 000 asyrských křesťanů.

Byli označeni jako bacily a mikroby. Lidé byli upalováni zaživa v kostelích, děti přivazovali za vlasy koňům k ocasu a pak je vláčeli, těhotným otevírali břicha, děti zahrabávali po hlavu do země a nechali je umírat zaživa, topili je v Eufratu, shazovali z útesů.

Spojenci Osmanské říše - Německo a Rakousko o masakrech věděly, stejně jako USA. Nikdo to ale nezastavil. A dodnes to mnozí ani neodsoudili. Turecko se neomluvilo....

Později arménská genocida sloužila Hitlerovi jako modelový příklad při holokaustu Židů. Nacističtí pohlaváři se byli v Turecku osobně poradit. „Kdo dnes ještě mluví o vyhlazení Arménů?“ Prohlásil Adolf Hitler v roce 1939, před invazí do Polska.

Turecko genocidu dodnes neuznalo. Popírá odpovědnost a mluví o „obětech války“. Přesto ji jako genocidu uznala řada zemí, včetně České republiky (2017). Kongres USA uznal genocidu Arménů a v roce 2021. Tím si tehdejší administrativa Joea Bidena vysloužila velký hněv tureckého prezidenta Erdogana. 

Už v roce 1915 na genocidu upozorňovali němečtí, ruští, američtí diplomaté, ale nikdy se nic nestalo. Pouze Rusko tehdy Turecko vyzvalo k zastavení deportací a vraždění. Jinak bylo v té době ticho po pěšině.

 „Děti ležely v nejvyšším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané. Během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Byli svázáni a odvedeni za město, kde na odlehlém místě řezníky byli poraženi jako dobytek," takto popsal tureckou genocidu Arménů českých cestovatel Karel Hansa v knize Hrůzy Východu. Další očití svědci popisují hromadná upalování stovek žen a dětí, topení lodí plných Arménů v Černém moři a davové „pochody smrti“ pouští bez vody a jídla, upalování lidí v kostelích, krutá mučení.

Arméni byli navíc oloupeni o veškerý majetek, který museli nechat doma, kam se už ale nikdy nevrátili.

Arméni jako ekonomická elita Osmanské říše

V 19. století byla arménská komunita v Osmanské říši na výrazném hospodářském vzestupu. Díky mírnému přístupu úřadů se z Arménů stala silná finanční a průmyslová elita. Investovali do škol, nemocnic a dobročinných institucí, a zároveň ovládli řadu klíčových profesí – od architektů a zbrojařů po hodináře, truhláře a obchodníky. Čísla mluví za vše: v roce 1915 bylo v Turecku 2500 arménských kostelů, 450 klášterů a 2000 škol, dnes tam je 6 kostelů a žádná škola či jeden jediný klášter. Od roku 1915 byly všechny stopy arménské přítomnosti v Osmanské říši a později Turecku, systematicky vyhlazovány. Mladoturecký režim zdemoloval většinu středověkých arménských klášterů a snažil se zahladit všechny stopy po arménské přítomnosti. Mělo to vypadat, že Arméni nikdy neexistovali. A pokud by nějací přežili, nebudou se mít kam vrátit. 

Dominovali v oblasti mincovnictví, výroby děl i lodí, a jejich podniky z Istanbulu pronikaly i na evropské trhy – například do Marseille nebo Manchesteru. Arméni tak získali výrazný hospodářský vliv, i když politická moc jim zůstávala mimo jejich dosah.

Na přelomu 19. a 20. století vedla Osmanská říše mnoho válek a ztratila spoustu území v Evropě i sev. Africe. Arménští křesťané neměli dlouho povolen vstup do armády a věnovali se obchodu, který de facto ovládli. 

Mluví za ně čísla z roku 1913:

• Ze 166 osmanských dovozců bylo 141 Arménů.
• Z 9 800 kupců a řemeslníků tvořilo 5 800 Arméni.
• Ze 150 vývozců bylo 127 arménských.
• Ze 153 průmyslníků bylo 130 Arménů
• Z 37 bankéřů v celé říši bylo nejméně 32 arménských.
  Ti šli na řadu jako první - konfiskace majetku, veřejné popravy. To ochromilo obchod mezi Osmanskou říší a zahraničními partnery. Šílené na tom je, že USA, Francie, VB a Německo po skončení genocidy žádaly kompenzace za obchodní ztráty! Totální vyvraždění Arménů, jejich obchodních partnerů považovaly za "politováníhodné".

„Tento ekonomický rozvoj samozřejmě budil závist – zejména u části osmanských Turků,“ poznamenal už v roce 1913 arménský poslanec a spisovatel Krikor Zohrab.

A pak přišel zlom. Hospodářská převaha Arménů začala být vnímána jako hrozba. Roztočil se mechanismus nenávisti, který měl z ekonomické elity udělat obětní beránky.

„Buď Arméni zlikvidují Turky, nebo Turci zlikvidují Armény. Když jsem byl postaven před toto dilema, neváhal jsem ani okamžik. Má turecká totožnost zvítězila nad mou profesí. Pomyslel jsem si: musíme je zničit dřív, než oni zničí nás. Když se mě ptáte, jak jsem jako lékař mohl vraždit, odpovídám jednoduše: z Arménů se stal nebezpečný mikrob v organismu této země. A lékařovou povinností přece je zabít bakterii.“

Tato slova zaznamenaná z výpovědi tureckého lékaře ilustrují logiku genocidy, která v roce 1915 nabrala konkrétní podobu.

Hrstka Arménů, kteří přežili, se usadila na severu Sýrie. A je paradoxem osudu /nebo účelem/, že právě ta oblast kolem města Tel Abyad/Serekaniye Turecko obsadilo v roce 2019 jako tzv bezpečnou zónu během vojenské operace zvané Ratolest míru. Všichni místní obyvatelé museli utéct a dodne žijí v uprchlických táborech. Mezi nimi bylo právě mnoho potomků přeživších arménské genocidy.

Nejde o minulost. Jde o to, kam až může vést nenávist, když ji necháme růst.

Nezapomínáme. Připomínáme. Ctíme.

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!

Markéta Kutilová