Kdo se vrátí, prohrál. „Všichni chceme do Evropy. Za lepším životem, i tráva je tam zelenější,” říkají mladí Gambijci

„Všichni mladí tady u nás sní o životě v Evropě. Že tam se jim podaří mít lepší život, někam se posunout a domů posílat peníze. Jednoduše řečeno – hledají zelenější pastvu,“ vysvětluje mi zlatník Nyias z gambijské vesnice Khaur. Není zde už jediná rodina, která by někoho v Evropě neměla. Všichni vědí, že cesta do Evropy je teď možná pomocí pašeráků přes Libyi nebo Maroko. A tak chce skoro každý mladý muž zkusit své štěstí. Jenže mnozí nepřežijí a mnozí jsou nuceni se vrátit. 

Sex pro starší dámy

Vydávám se do Gambie. Tato nejmenší země na africkém kontinentu, na pobřeží Atlantského oceánu, se stala významným „dodavatelem“ ilegálních migrantů do Evropy. V počtu migrantů, kteří se dostanou do Evropy ilegálně, si Gambijci donedávna drželi páté místo. Nyní jsou patnáctí. Na reportážní cestu beru i dcerku. Gambie je bezpečnou zemí, má řeky, oceán, krásné pláže, úrodnou půdu a není sužována válkami. Od roku 2017 má dokonce i na africké poměry celkem demokratickou vládu. Už když kupuju letenky, tak se divím – do Banjulu, hlavního města, létá i několik charterových letů týdně – z Německa a Velké Británie. Gambie je totiž populární destinací pro evropské turisty a zejména turistky. Starší Evropanky sem létají za mladými kluky. Sexuální turistky. Týden či dva pak tráví v hotelu se ztepilým mladíkem, vše mu platí a jemu i rodině kupují dárky. Postarších Evropanek vodících se za ruce s urostlými mladíky tu potkávám spoustu. Už to je překvapivý kontrast – Evropané sní o Gambii a Gambijci sní o Evropě. 

Starší Evropanky sem létají za mladými kluky. Sexuální turistky.
 

Zadní cesta

„Jo, tak ty hledáš někoho, kdo chce do Evropy? Všichni chceme do Evropy,“ směje se Nias, mladý Gambijec, který se zde stane mým průvodcem. Jako spousta kluků v jeho věku nemá stálé zaměstnání. Pracuje, když práci zrovna sežene a už několik let přemýšlí, zda zkusit svoje štěstí a podstoupit tzv. “back way” neboli zadní cestu. Tedy ilegální cestu přes Středozemní moře k evropským břehům. Později zjišťuji, že migrace do Evropy je zde zásadní téma napříč celou společností. Každý o tom něco ví, každý už někoho v Evropě má, každý má názor. Počínaje dětmi na základní škole a konče stařešinou pod mangovníkem v gambijském zapadákově. Nejinak je tomu v sousedním Senegalu a dalších zemích západní Afriky jako je Guinea, Pobřeží slonoviny, o Nigérii ani nemluvě. Všechny tyto země jsou na africké poměry relativně stabilní a prosperující. Je tedy jasné, že před válkou, hladomorem či diktátory odsud lidé prchat nemusí.

Chci-li pochopit příčiny masové migrace do Evropy, musím začít tam, kde má základy ekonomika země. A ta je závislá na vodě a zemědělství. Jedu tedy na sever, do vesnic v úrodném povodí řeky Gambie. Kaur je vesnice tradičně závislá na pěstování arašídů. Mají zde základní i střední školu, spoustu malých obchůdků, šicích dílen, mešitu a v některých částech vesnice i elektřinu. Občas. Kaurem prochází i asfaltová silnice. Do nitra vesnice se ale noříme po prašných malých cestičkách. Tam už naše auto nemůže, nezbývá než využít osla. 

Slunce nemilosrdně praží. Kolem nás klopýtá jeden osel za druhým. Oslí spřežení je zde základní dopravní prostředek. Jím se vše vozí k řece, odkud lodě putují až k oceánu. Zastavujeme vozku v růžovém tričku. Dvacetiletý Jordan by mohl jít z fleku hrát do Hollywoodu. Vysoká postava, vypracované tělo a zářivě bílý úsměv. Leje z něj pot z toho, jak nakládá těžké pytle pšenice.

Louskat buráky

„Brácha už je v Itálii. Chci taky, ale nemám na cestu. Brácha nám zatím poslal peníze jen jednou. Dvě stě eur. Požádal o azyl, a tak nemůže načerno pracovat jako ostatní. Je v azyláku v Itálii,“ vypráví Jordan a žene osla k řece. Tam vyloží pytle a jede zpátky. Před námi se rozprostírá největší gambijské překladiště arašídů. Zašlou slávu připomínají obří jeřáby a skladiště. Teď je v provozu jen jeden pás. „Všichni pěstují arašídy. Ale doba je zlá. Výkupní ceny jsou tak nízké, že se nám nevyplatí to prodávat. Za pytel arašídů, tedy 50 kg, nám nabízejí 1400 korun. Pak není divu, že jsou farmáři zoufalí a jejich synové už v tom nechtějí pokračovat. Všichni pak chtějí do Evropy. Jasně, že kvůli penězům. Tady není práce, a když už, váš plat je kolem 100 eur měsíčně. Za to přežijete, ale nikdy se v životě nikam neposunete. A oni vědí, že v Evropě jsou platy přes tisícovku,“ vysvětluje mi Jagne, šéf zdejšího okresu. Bavíme se anglicky. Gambie je totiž bývalou britskou kolonií obklopenou bývalou kolonií francouzskou – Senegalem. Teď jede burákové překladiště na 20% své kapacity. Buráky se odtud plaví do Banjulu a pak směřují do světa, zejména do Evropy a do Saúdské Arábie.

V Gambii mají už sedm let novou vládu. Po dlouhé době demokraticky zvolenou. Minulý diktátor Jammeh ovládal zemi 20 let, většina institucí byla zkorumpovaná, ekonomika upadala. Jeho odpůrci byli zavíráni či popravováni. V roce 2017 ho vystřídal Adama Salleh, který už nikoho do vězení ani na popraviště neposílá. Přesto lidí odchází víc a víc. Podle Eurostatu se do Itálie za posledních šest let přeplavilo přes 45 000 Gambijců. Celkem v zahraničí žije 118 000 Gambijců a domů ročně posílají částku, která tvoří více než 20 procent HDP země.

„Brácha už je v Itálii. Chci taky, ale nemám na cestu. Brácha nám zatím poslal peníze jen jednou. Dvě stě eur."

Gambijec Jordan

Co znamená Kunda? 

Mojí další zastávkou je vesnice Njaba Kunda. Kunda zde znamená místo, proto má každá druhá vesnice v názvu „kundu”. V Njaba Kundě je přes 500 usedlostí, tzv. compaundů. Není zde ani metr asfaltky, všude jen cesty z udusané hlíny plné děr a výmolů. Pro vodu chodí děti a ženy s kanystry k obecním studnám. Alespoň elektřinu zde ale mají, byť funguje občas. Hlavní obživou je zemědělství. 

„Do Evropy odsud odešlo přes 560 lidí. Většinou mladých mužů mezi 17 a 30 lety. Z každé usedlosti odešel alespoň jeden člověk. Pro nás je to katastrofa, odchází mladá síla, nemá kdo pracovat na poli,” říká mi starosta vesnice. Potkávám se s ním na dvoře jeho usedlosti, za námi je sklad s pytli buráků. Starosta je ze situace nešťastný a snaží se mladé lidi ve vesnici udržet. Zapáleně mi vypráví, jak je proti migraci, když vtom mu zvoní telefon. „Jé, to je můj syn. Podařilo se mu dostat do Německa,” neskrývá nadšení a křičí cosi na syna přes půl světa. Napadá mě, že starosta tak trochu káže vodu a pije víno, když vlastního syna doma neudržel. 

Starostův syn měl štěstí, dostal se do Evropy v roce 2016 přes Libyi. Jenže ne každý tu cestu za evropským snem dokončí úspěšně. 74 lidí z Njaba Kundy cestu do Evropy nepřežilo. Někteří nevydrželi cestu přes Saharu, další byli zabiti v Libyi v tamních vězeních nebo zemřeli během otrockých prací. A několik desítek se jich utopilo cestou přes Středozemí moře z Libye do Itálie. Dnes už raději volí o něco bezpečnější cestu přes Maroko do Španělska.

Kolik stojí cesta do Evropy

Smrt takového člověka během cesty je obrovskou tragédií pro celou rodinu. Nejen, že přijdou o dospělého muže, ale hlavně po něm zůstanou obrovské dluhy, z nichž se rodina nemá šanci vymanit. Na vyslání jednoho člena do Evropy se často skládá celé příbuzenstvo, případně si rodina bere půjčku či prodává majetky. V průměru cesta stojí 120 000 korun. Pro příklad nemusím chodit daleko. Hned za rohem je usedlost, kde nás vítá štěkání psů. Na studni sedí dvě ženy – stařena v šátku a mladší, 45 letá Maria. „Můj syn byl nadějí celé rodiny. Vložili jsme do něj všechny peníze a ještě jsme si museli půjčit. Doufali jsme, že nám bude posílat peníze z Evropy a my tak nějak přežijeme. Jenže teď máme dluhy 5000 dolarů (120 000 korun). Vypůjčili jsme si od široké rodiny. A syn je mrtvý, je to strašná katastrofa. Nikdy nemám šanci to splatit,“ naříká Maria, jeho matka.

„Syn je mrtvý, je to strašná katastrofa. Nikdy nemám šanci to splatit.“

Maria, matka jednoho z migrantů z Gambie

Do řeči jí skáče babička: „Katastrofa začala v Libyi, tam se dostal do nějakého otroctví a pašeráci chtěli, aby posílal další peníze, aby se vykoupil a dostal místo na lodi. A pak další a další peníze. A my se zadlužovali a doufali, že brzy vše z Evropy pošle a splatí,“ Maria si utírá slzy. Babička je naštvaná.

Na návsi potkávám skupinu výrostků. Rozdělali si ohýnek a na arašídech si vaří v konvici attaju (silný zelený čaj s cukrem). Kouří marihuanu a tváří se jako hrozní drsňáci. Skupinka opodál má na stromě zavěšený tranzistorák na baterky a poslouchá hudbu. „Jasně, že všichni chceme do Evropy. Evropané jsou naši kamarádi. Chceme se k vám podívat, stejně jako vy k nám,“ vysvětluje jeden z nich s kulichem na hlavě a zlatým řetězem kolem krku. Jako jediný v partě má motorku, je to tedy „king”. „Peníze na ni mi poslal brácha, co je v Německu,” chlubí se a chtěl by za ním. „Jasně, že víme o nebezpečí v Libyi i na moři, i můj bratr se utopil. Ale je to součást hry. Buď anebo. Spíš je problém, kde sehnat peníze, protože cestu můžeš dát jen s pašeráky.“

Pak už jen závisíš na pašerácích…

To potvrzuje i Max Blessing, učitel z místní střední školy. Není zde ani elektřina a ve třídě se tísní 50 žáků. Často tři v lavici pro dva. Max učí zeměpis. Není divu. Kdo jiný by měl učit zeměpis než ten, kdo viděl aspoň kus světa. Blessing byl už v Senegalu, Mali, Nigeru a Libyi. A skoro se dostal až do Evropy. Ale... „Moje cesta začala autobusem. Přes Senegal, Mali až do nigerského Agadezu. Tady už si každého rozeberou pašeráci. A pak už se vezeš s nimi. Závisíš na nich. A stále jen platíš. Já jsem měl ale obrovskou smůlu. Cestou přes Saharu se naše auto ztratilo. Zůstali jsme viset v poušti. Na korbě auta nás bylo 40. Neměli jsme dost jídla ani pití. Pak nás zachránili lidi z OSN. Jenže zároveň nám řekli, že nemáme jinou možnost než se vrátit zpět domů. Pro mě je to strašná prohra a pro moje rodiče taky. Ti plakali, když jsme se vrátil. Kdo se vrátí, ten prohrál. To raději zemřeš, než by ses vrátil. Chtěl jsem do Evropy, studovat a posílat rodičům peníze. Chtěl jsem se tam oženit. Teď nemám nic. Jen dluhy. Hned jak to půjde, zkusím to znovu,“ svěřuje se mi mladý učitel ve svém kabinetě. Má zde otřískaný stůl, polámanou židli a čtyři stěny. V plechové skříňce pár zaprášených knih. Jdeme do třídy plné puberťáků. „Kdo z vás má bratra nebo sestru v Evropě,“ ptám se. A vidím les rukou. „A kdo z vás chce zkusit cestu do Evropy?“ Les trochu prořídnul, ale stále je velmi hustý.

„Pak už se vezeš s pašeráky. Závisíš na nich. A stále jen platíš."

Max Blessing, učitel z Gambie

Kdo bude pracovat na poli?

Starší generace má však na migraci trochu jiný názor. Před mešitou v Njaba Kundě sedí skupina mužů. Jsou už prošedivělí. „Nemáme zde už mladé muže. Jsou v Evropě. Kdo bude pracovat na poli? Kde děvčata najdou ženichy? Migrace je zlo. Sice každý dům, který je opravený, je za peníze z Evropy, ale dlouhodobě je to pro nás zkáza,“ shodují se svorně muži. „Stále říkáme mladým, ať neodcházejí, ale nedají si říct.“ Novotou zářící mešita byla postavena z darů poslaných místními z Evropy. Působí jako pěst na oko mezi rozbitými cestami, po nichž se plouží lidé, kozy a oslí spřežení. Ti šťastnější mají motorku, většinou za peníze z Evropy. 

Programy na zastavení ilegální migrace má i vláda a nevládní organizace. Jsou sponzorované z Evropské unie. Peníze jdou z tzv. Nouzového svěřenského fondu EU pro Afriku, kam přispívá i Česká republika. Celkem je ve fondu 5 mld. eur. Část peněz jde na boj s pašeráky, část na rozvoj pracovních míst a část na osvětu. Spousta mladých má totiž úplně zkreslené představy o životě v Evropě.

Jedu se podívat, na co jsou evropské peníze používány. Na okraji Banjulu je předměstí zvané Serekunda. Kodrcáme se tuk tukem po rozmlácené cestě až k malému domku, na němž je cedule „Youth against illegal migration”. Za plotem z rezavého vlnitého plechu si hraje kupa dětí. Ženy sedí na bobku na zemi a čistí zeleninu. Přichází mladý muž v kšiltovce - Mustafa Salláh. Šéf organizace, jejímž cílem je bojovat proti ilegální migraci. I on sám to už zkusil. Jenže ho vrátili. „Odešel jsem v roce 2014, klasicky autobusem do Mali, pak do nigerijského Agadezu a pak do Libye. Na cestu jsem si půjčil 5000 dolarů. Mým cílem bylo Švédsko, chtěl jsem studovat elektrotechniku,“ říká mi Mustafa. Jenže pak nadšení skončilo. „Jakmile se dostanete do Agadezu, jste už jen v rukou pašeráků. A ti naši nás v Libyi prodali. Řekli, že cesta je dražší a že si musíme odpracovat. Dělali jsme na poli nějakého Araba 14 hodin denně. Pak tam byla razie policie, zavřeli nás do vězení Gryiana v Tripolisu. Byly tam šílené podmínky. Káleli jsme pod sebe a spali ve stoje. Mučili nás. Když jsme se vzbouřili, 79 migrantů vojáci postříleli. Proto každého od cesty odrazuji,” vypráví Mustafa Salláh. Jeho organizace čerstvě získala peníze právě z Nouzového evropského svěřenského fondu EU pro Afriku. Chce mladým lidem pomáhat rozjíždět vlastní podnikání. „Máme zde všechno. Moře, řeku, úrodnou půdu. Tak proč chodit pryč,” zamýšlí se Mustafa.

„Máme zde všechno. Moře, řeku, úrodnou půdu. 
Tak proč chodit pryč?”

 Mustafa Salláh

Druhá strana migrační mince

Na jednu stranu je vláda oficiálně proti migraci, ale na druhou vidí i peníze, které od migrantů přichází. „Naše vláda pochopila, že migrace je pro zemi devastující a tak jsou zpracovány programy proti migraci. Na druhou stranu ale z diaspory plynou do země obrovské peníze. Rozhodně vláda proti migraci nedělá dost,“ říká Adam Yusuf, šéf platformy nevládních organizací pracující proti migraci.

To mi potvrzuje i pracovník Western Union ve městě Gunjur na břehu Atlantiku. „Skoro každá rodina má někoho v Evropě a ti ostatní se o to snaží. Měsíčně si sem chodí pro 200 až 300 eur. Já sám mám bratra ve Švédsku. Sice nemá práci, ale má už švédskou přítelkyni. Ta mu pomáhá. Těšíme se na ni, je sice křesťanka a my muslimové, ale to nám nevadí,“ rozpovídá se Sálih ve své dřevěné boudě s nápisem „Western Union a Money exchange”.

Gambie je jedna z mála zemí, která svoje migranty přijímala zpět. V roce 2018 podepsala gambijská vláda dohodu s EU, že bude přijímat zpět Gambijce, kteří v EU nedostanou azyl. Výměnou za to dostává Gambie desítky milionů EUR na podporu různých programů. „Na jednoho navrátilce máme 1000 eur, na ruku ale dostanou jen 65 eur. Zbytek by měl jít do jejich vzdělání a nastartování byznysů,“ vysvětluje mi Famara Njle z IOM (Mezinárodní organizace pro migraci). Šance na získání azylu jsou pro Gambijce mizivé. Země EU by je tak rády deportovaly zpět. Jenže v roce 2021 se gambijská vláda zasekla a prohlásila, že už je přijímat zpět nebude. Jen z Německa má totiž být deportováno přes 2000 Gambijců. 

„Na jednoho navrátilce máme 1000 eur, na ruku ale dostanou jen 65 eur. Zbytek by měl jít do jejich vzdělání a nastartování byznysů.“

Famara Njle, Mezinárodní organizace pro migraci.

„Novým postojem Gambie je nepřijímat žádosti o deportace z EU. Důvodem jsou obavy o bezpečnost a sociální nepokoje,” uvedlo gambijské ministerstvo zahraničí. Podle ugandského právníka Gawaya Tegulle je tento krok nezákonný, protože každý suverénní stát má povinnost kdykoli přivítat své občany zpět na svém území. Gambie nyní jako většina ostatních afrických zemí deportované z EU nepřijímá. Pro africké země je totiž mnohem výhodnější, aby tito lidé zůstali v EU a posílali domů peníze. Ty jsou pro rozvoj země často účinnější než jakákoliv humanitární či rozvojová pomoc.

Většina Gambijců žije v Evropě načerno, bez legálních povolení a k případné deportaci se jednoduše nedostaví. Jinak se však Gambie staví k navrátilcům z jiných afrických zemí. Mnozí na cestě za evropským snem uvíznou v Nigeru, Libyi, Mali, Maroku, Senegalu či Tunisku. Z těchto zemí Gambie přijímá všechny. Odtud domů peníze neposílají. Jen z Libye už bylo repatriováno 3500 Gambijců. Stovky se jich vrací i z Mali či Senegalu, když se jim nepodaří doplout na Kanárské ostrovy. Vrátit se domů ale není vůbec jednoduché. Komunity ani rodiny je příliš nevítají. Spíš naopak. „Ti, kteří cestou zemřou, jsou zde oslavováni jako hrdinové, zemřeli pro velkou věc, ale ti, kteří se vrátí, mají ostatní za zbabělce,“ vysvětluje Mustafa Sallah.

Čínská rybí hnojiva

Po celé Gambii visí plakáty vyzývající k zastavení zadní cesty. Alternativ je ale málo. Ekonomický rozvoj jde pomalu a nejvíce investic v zemi dělají Číňané. „Postavili zde továrnu na zpracování ryb, z nichž dělají hnojiva a zbytky ryby odhazují na skládky. Potraviny, třeba rýže, se k nám dovážejí z Číny,“ popisuje realitu novinář Gee Janneh. Všichni se ale shodují v tom, že lidi může doma udržet jen vytvoření pracovních míst a investice. Je zde spousta podnikatelských příležitostí. Češi například dostali v Senegalu zakázku na budování elektráren.

„O životě v Evropě mají lidi často zkreslené představy. Ve velkém k tomu přispěly sociální sítě a pak také to, že málokdo přizná, že se mu nedaří,“ vysvětluje mi Janneh. Pro Gambijce, kteří jezdí do Gambie z Evropy na dovolenou se zde dokonce ujal nový termín „Semestr“. „Přijedou domů jako frajeři, nosí zlatý řetězy, sluneční brýle i v noci, jezdí rychle autem a balí naše holky a chlubí se. Nesnášíme je,“ říká Yunus z Banjulu.

Ze západního pobřeží Afriky dál odchází do Evropy desetisíce migrantů ročně. Většina z nich z ekonomických důvodů. „U nás v Gambii jsou místní agenti. Nejdřív nalákali všechny chlapy, kteří umí kormidlovat lodě. Ti dostali cestu zadarmo a ještě si mohli vzít dva lidi sebou. Celou pašeráckou síť, která pokračuje přes Mali, Niger a Libyi, řídí libyjští Arabové,“ vysvětluje mi místní novinář Sana Kamara. Za cestu chtějí pašeráci kolem 120 000 korun. “Dřív lidi od nás jezdili do Libye pracovat. Za Kaddáfího bylo možné si tam vydělat slušné peníze a on to umožňoval spoustě Afričanů. Vy Evropané jste významně přispěli k jeho odstranění a my přišli o možnost si vydělat v Africe. Tak jdeme do Evropy,” uzavírá Kamara. 

Podle údajů z IOM nyní v Libyi čeká na cestu do Evropy 720 000 migrantů. A další se na cestu chystají. Backway je prostě hra, buď do Evropy dorazíš a budeš hrdina nebo zemřeš a budeš také hrdina. Jen nebýt ten, kdo se musí vrátit.