Džihádisté na vzestupu: Turecké prsty v syrské válce

Bývaly doby, kdy Osmanská říše sahala až hluboko do syrské pouště. Když v roce 1915 spáchalo Turecko genocidu na Arménech, hnali jich desetitisíce do pouště v Dajr ez-Zaur v dnešní Sýrii, kde Arméni buď zemřeli vyčerpáním, nebo byli popraveni.

Obě země, Sýrii i Turecko, spojuje i rozděluje nejen společná historie, společné řeky Eufrat a Tigris, ale také zájmy a cíle. Turecko bylo první zemí, která se přímo zapojila do války v Sýrii, ostatní ji následovaly. “Sýrie by unikla více než 10 letům války, kdyby Turecko nezasáhlo vojensky a politicky, když v březnu 2011 vypukly protivládní protesty Arabského jara. Bez včasného zapojení Turecka by protesty brzy skončily. Sýrie by skončila s malým počtem obětí, malým poškozením a méně uprchlíky. Turecko, Libanon a Jordánsko by unikly negativním dopadům války přes jejich hranice,” tvrdí analytik zabývající se na Blízkým východem Michael Jansen.

Zapojení Turecka do syrské správy začalo v roce 2009, kdy prezident Recep Tayyip Erdogan naléhal na syrský protějšek Bašára Asada, aby v Sýrii ukončil zákaz stran založených na náboženství, zejména Muslimského bratrstva, spojence Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), a také spojence Kataru. Asad odmítl. Erdoganův zásah v Sýrii začal dva měsíce poté, co v Sýrii vypukly protesty. Svolal setkání v Istanbulu se syrskými opozičními frakcemi, aby prodiskutoval, jak provést změnu režimu. V červenci Turecko začalo s náborem dezertérů syrské armády, aby nově bojovali pro Syrskou svobodnou armádu (SSA) a svrhli režim. Měla to být otázka týdnů. 

Turecko přivedlo do Sýrie desetitisíce zahraničních džihádistů. 
Jednoduše jim nechalo otevřené hranice. 

V srpnu Ankara založila Istanbulskou syrskou národní radu, opoziční skupinu ovládanou Muslimským bratrstvem. V listopadu Erdogan vyzval k uvalení sankcí na Sýrii kvůli tomu, jak brutálně režim potlačoval protesty. 

Turecké frakce SSA se zmocnily kontroly nad několika městy kolem Damašku a jeho předměstími. Turecko také přivedlo do Sýrie desetitisíce zahraničních džihádistů - jednoduše jim nechalo otevřené hranice. Osmdesát procent zahraničních džihádistů se připojilo k Islámskému státu. V Turecku se prodávalo vybavení ze stovek továren, které vyrabovali rebelové v Aleppu. Turecko mělo i jiné cíle - územní ambice a vypořádání se s Kurdy. V severní Sýrii bývaly za vlády Háfeze Asada výcvikové tábory PKK, která byla ve válce s Tureckem. Turecko postupně zabírá území na severu Sýrie a dnes je pod jeho přímou kontrolou přes 10 000 km2, na Turecku závisí i džihádisté z Haját Tahrír aš-Šám (HTS) v Idlibu - přes Turecko jim stále proudí zbraně i peníze. V Idlibu byla už zavedena nová měna - turecká lira. 

Po Turecku se do války v Sýrii zapojily i Katar, Saúdská Arábie, Velká Británie, Francie, USA, Rusko, Írán a Izrael. Kvůli živení konfliktu zvenčí se syrská válka protáhla na 13 let a stále není dobojováno. Během války bylo zabito asi 400 000 Syřanů, z toho polovinu tvoří civilisté. Dalších 40 - 80 000 lidí bylo umučeno v asadovských věznicích. Šest milionů lidí uprchlo ze Sýrie do zahraničí a šest milionů bylo vysídleno po celé zemi. Moskva a Teherán se v Sýrii zakořenily a posílily svůj vliv v regionu. Velká část Sýrie je zničena. Těžko uvěřit, že před válkou sem jezdilo 150 000 turistů ročně!

Džihádisté ukradli revoluci

Z původní Svobodné syrské armády nezůstalo nic. Rozpadla se nebo její členy pohltily radikální islamistické skupiny. Syrskou revoluci plnou nadějí a lidských práv si pro sebe ukradli džihádisté.

Poté, co islamistické skupiny prohrály v roce 2017 boj o Aleppo, Hamá, Homs a Východní Ghútu, dostali jejich bojovníci od Asadova režimu dvě možnosti - zůstat, vzdát se nepřátelských postojů a získat amnestii nebo transport na sever do Idlibu. Tam zůstávala poslední kapsa džihádistů v Sýrii, odkud se nyní vyrojili v plné bývalé síle a překvapivým útokem obsadili Aleppo.

Nyní, zdá se, je rozhodnuto. Turecko se pustilo do další operace.

Dnes, v roce 2024 je Sýrie rozdělena na několik částí - Asad s Ruskem a Íránem drží dvě třetiny země, Kurdové a USA jednu čtvrtinu, Turecko a jeho milice deset procent a džihádisté pod vedením HTS kontrolují provincii Idlib. A právě zde se vede jedna z finálních bitev syrské války - Rusko a Turecko se stále nemohou dohodnout, kdo jej ovládne a jak. Nyní, zdá se, je rozhodnuto. Turecko se pustilo do další operace.

Idlib už sedm let zcela ovládají sunnitské džihádistické radikální milice, kterým vévodí syrská al-Káida, zvaná an-Nusrá a nyní známá jako Haját Tahrír aš-Šám. Proti nim stále bojuje armáda Bašára Asada s podporou Ruska, Íránu a dalších šíitských milicí, které v Sýrii operují. Analytici odhadují počet džihádistů z HTS v Idlibu na patnáct až dvacet tisíc. Ale je těžké zjistit přesná čísla. S Idlibem si nikdo neví rady a dnes už přiznává i OSN, že jej ovládají teroristé. „V Idlibu je zapotřebí porazit deset až dvanáct tisíc ozbrojených islamistů z řad fronty an-Nusrá,“ prohlásil zvláštní zmocněnec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura už v roce 2018. Označil za nezbytné, aby se v očekávaném střetu všechny strany vyvarovaly použití chemických zbraní. Přiznal, že jak syrská armáda, tak islamisté z další velké teroristické skupiny Ahrár aš-Šám mají zásoby chlóru a že jsou s to jej použít k bojovým účelům. Toto prohlášení znamená zásadní obrat v rétorice ohledně syrské války. Až dosud totiž západní politici i média svorně tvrdili, že chemické zbraně v Sýrii vlastní a používá jen Asadova armáda. Přitom už během bitvy o Aleppo bylo prokázáno, že chemické zbraně použila i islamistická skupina Ahrár aš-Šám, podporovaná hlavně Tureckem. V Turecku zatkli skupinu mužů, kteří vezli chemikálie, z nichž se vyrábí sarin. Vezli je pro an-Nusru do Východní Ghúty. Bez zajímavosti není ani fakt, že novináři, kteří v Turecku upozorňují na spolupráci s džihádisty nebo upozorňovali na špinavosti ohledně tureckého zapojení v Libyi, byli uvězněni - a to na základě obvinění z podpory terorismu. 

Kromě militantů žijí v Idlibu také civilisté. Kolik jich je, nikdo přesně neví. Odhady mluví o 2 až 3 milionech lidí. Podle sčítání obyvatel žilo v Idlibu v roce 2004 na 750 tisíc obyvatel. Je to zemědělská oblast. Do Idlibu ale zase přišli uprchlíci z jiných částí Sýrie a vznikly tu velké uprchlické tábory. Čísla o civilistech či bojovnících bývají ale vždy nadnesená. Ke konci bojů v Aleppu v roce 2017 západní média uváděla, že v poslední obklíčené enklávě je uvězněno na 300 tisíc civilistů. Nakonec se ukázalo, že jich tam bylo necelých 90 tisíc.

Erdoganův plán byl jasný - proti Kurdům musí bojovat sami Syřané.

Džihádisté už v Idlibu vytvořili malý sunnitský islámský stát stát, Boží stát - Šám - na zemi. Řídí se salafismem a právem šaría. Bez spolupráce s Tureckem by idlibští džihádisté nepřežili. Britský novinář Robert Fisk z deníku Independent provedl investigativní práci přímo v Sýrii a snažil se zjistit, odkud mají radikálové zbraně: „Podle kódování a číslování zbraní jsem zjistil, že většina zbraní byla poslána z USA do Saúdské Arábie. Odtud už se pak dostávaly různě dál. Jiné byly poslány z Bosny do Saúdské Arábie. Mnoho protitankových střel, které jsme našel v Aleppu, mělo kódování NATO a byly vyrobeny americkou firmou Hughes Aircraft. Dalším faktem je, že skupiny bojující v Sýrii si zbraně prodávají mezi sebou,“ napsal Fisk. 

Erdoganův plán

Erdoganův plán byl jasný - proti Kurdům musí bojovat sami Syřané, aby se vyhnul obvinění, že Turecko útočí na Kurdy v Sýrii. A tak Turecko v roce 2017 sesbíralo sunnitské islamistické skupiny, které nejsou v koalici HTS a vytvořilo z nich tzv. Syrskou národní armádu (SNA) neboli Tureckou svobodnou syrskou armádu. Vedle Turecka je podporuje a platí i Katar. Jsou v ní sunnitské i turkmenské milice. Čítá na 35 000 bojovníků. Bojovníci jsou placeni a trénování Tureckem, některé frakce mají turecké velení. Jsou v nich i bývalí bojovníci IS. Ti mají samozřejmě spoustu důvodů se na Kurdech mstít. Byli zformováni, aby bojovali proti úhlavnímu nepříteli - Kurdům z YPG a YPJ a SDF. Příležitostně se SNA dostala do konfliktu i s režimními silami nebo získala města a vesnice dosud okupované IS - IS jim je většinou pouze předali. Na území ovládaném SNA se nachází šest tureckých vojenských základen. Plukovník SNA Haitham Afisi uvedl v rozhovoru pro LA Times z roku 2018, že každý další krok v oblasti je prokonzultován s tureckou vládou. Ulice a náměstí dostaly nové turecké názvy (často podle Erdogana), infrastruktura i pošta byla podřízena Turecku, ve školách byla zavedena výuka turečtiny. Pořádek v oblasti udržují povstalecké skupiny a turecká policie. 

Role Turecka v severní Sýrii natolik zesílila, že kontroluje i politický a civilní život.

Role Turecka v severní Sýrii natolik zesílila, že kontroluje i politický a civilní život – soudy, školy, náboženské úřady. Dokonce i místní rady – civilní správní orgány – nyní operují pod vedením tureckých sil a guvernérů sousední země. SNA „řídí“ několik hraničních přechodů s Tureckem. 

Pod hlavičkou SNA bojují desítky milic, dvě z nich jsou ale ty nejzásadnější - Sultan Murad a Džajš al-Islam. Sultan Murad je největší a nejmocnější turkmenská skupina a turecká frakce číslo jedna v severozápadní Sýrii. Syrští Turkmenové jsou syrští občané tureckého původu. Vyšetřování OSN potvrdilo, že brigáda Sultan Murad porušovala lidská práva během ostřelování Aleppa. Během invaze do Afrínu a do Rojavy se tato skupina účastnila mimosoudních poprav civilistů, rabování, nuceného vysidlování obyvatelstva, svévolného zadržování, mučení a násilných únosů. 

Džaiš al-Islam (Armáda islámu) je salafistická sunnitská skupina podporovaná hlavně Saúdskou Arábií. Byla nejsilnější frakcí ve městě Dúmá v oblasti Východní Ghúty, kde bojovali proti Asadovi a Rusku. Měla tehdy na 17 000 bojovníků. V Ghútě vládli tvrdou rukou, jsou popsány případy mučení a vražd, lidi nutili žít pod právem šaría. OSN vydala zprávu, podle níž jsou civilisté oběťmi loupeží, únosů a vražd, které mají tyto skupiny na svědomí. Často jsou popisovány útoky bojovníků těchto skupin na ženy. 

Přesně to teď uvidíme znovu tam, kam se tito „rebelové“ dostanou. A vítězem syrské války zdá se bude turecký sultán a geniální stratég Erdogan. Za ty roky u moci se dokázal spřátelit s Putinem, Evropu drží v šachu skrze migraci a NATO jej potřebuje.