Tři roky ruské agrese: Evropa pláče. A Putin vidí naši slabost.

Přes všechny složitosti toho, jak Ukrajina jako celkem funguje a jak funguje či nefunguje její armáda, je právě Ukrajinou tou zemí, která byla napadena. Nejde o to, vidět konflikt jen černobíle. Ukrajina není žádná zářná a ideální země. Pořád tu je strašná korupce. Ukrajinci nejsou do jednoho hrdinové bránící svou zemi. Tak to opravdu není. Je to země jako každá jiná, má hrdiny i zbabělce. Má ty, kdo se obětují pro druhé, i slabochy, kteří se tváří, že válka neexistuje. I ty, kteří se na válce snaží vydělávat a kteří třeba někdy dojdou i odsouzení za to, co spáchali. Ani ukrajinská armáda není výkvět skvělých specialistů. Má také svoje temné stránky. 

Ale to nikomu, ani nejmocnějšímu muži planety, nedává právo napadat ji slovně tak, jak to nyní činí prezident Trump. Ze zkušenosti vím, že každé válce předchází slovní útoky a válečná rétorika. To, co Trump svými výroky o Zelenského diktátorství, o tom, že Ukrajina si válku začala, tak skoro vypadá. Jistě, nemáme všechna fakta a asi si za dvacet let přečteme něco nepřekvapivého o roli USA a Velké Británie a jejich podílu na rozpoutání války. To je nyní samozřejmě jen moje domněnka, pro kterou neexistují žádné důkazy, jen má zkušenost velí, že to bude jako vždycky. USA nyní v osobě Trumpa vypadají jako ten největší spojenec ne Ukrajiny, ale Ruska. Spokojený výraz páně Putina dává tušit, že Ukrajinci přijdou nejen o území, ale i svoje nerostné bohatství.

Ukrajinci v téhle válce dokázali uhájit hodně. Dokázali zastavit postup invazních vojsk a dokázali velkou část území osvobodit. Území kolem Kyjeva nebo Charkovská oblast by nyní byla ruská nebýt obětavého nástupu ukrajinské armády a dobrovolníků v prvních měsících války. Poslední rok jen ztrácejí. Spojenci je opouštějí nebo jim boj proti ruským okupantům výrazně ztěžují. Jistě, není to žádná samozřejmost, a bez podpory v podobě zbraní a munice Ukrajina neudrží ani stávající linii. Rusko zvítězí na plné čáře a Trump ho nyní svým chováním do vítězného konce vydatně dostrkává. Ukrajině docházejí lidské síly a nové se nedaří získat. Není dostatek peněz. Rusko má zatím dostatek všeho. Zvýšilo žold všem, kdo se přihlásí do armády a již nyní má mít k dispozici další milion nových vojáků. To by pro vyčerpanou Ukrajinu bylo smrtící. I Ukrajinci už nyní netouží po ničem jiném než po míru. Ale jaký mír Trump s Putinem chystají? Náznaky dávají tušit, že Ukrajina přijde o většinu území, kde nyní stojí bota ruského vojáka. A Kursk? Putina nebude zajímat. Proč by ho chtěl za něco měnit? Je to tak bezvýznamný kousek území, kde není nic. Ani uhlí, ani mangan, ani další nerostné bohatství. Pokrčí nad Kurskem rameny a dobude si ho po uzavření příměří zcela legálně. Je to přece okupovaná oblast Ruska.

Evropa zkrátka je slabá, neozbrojená, nejednotná. A Putin to ví.

Tím, kdo v téhle válce ale ztratí nejvíce, je Evropa. Evropa je za poslední tři roky opravdu k pláči a já být přítomna na mnichovské konferenci, rozpláču se stejně jako její předseda Christoph Heusgen. Evropa z tohoto konfliktu (nebo této jeho části, protože nevěřím, že tahle válka skončí definitivně) vychází jako slaboch, který se nedokázal rozhodnout, podporoval a nepodporoval, vlastně tak jenom trošku, aby se neřeklo. Evropští vůdci mnohokrát rokovali, vyjadřovali znepokojení, hrozili strašlivými sankcemi. Více nebyli schopni ničeho. Teď se divíme, že nás Trump a Putin nepovažují za dostatečně důležité, aby s námi jednali o podmínkách konce války. 

Nejděsivější na tom všem je, že Evropa zkrátka je slabá, neozbrojená, nejednotná. A Putin to ví. A pravděpodobně také ví, že Trump ho nechá dělat si, co se mu zamane. Nyní se rýsuje nové podivné trumpovsko-putinovské spojenectví. Asi nikdo z Ukrajinců, s kterými jsem mluvila těsně po zvolení Trumpa do úřadu si nedokázal představit scénář, který se nyní odehrává. A to ještě netušíme jeho detaily. 

Vzpomínám si, jak jsem na začátku války stála v Korostenu před domkem zasaženým ruskou raketou. Celá obytná čtvrť byla více či méně poničená. Byli mrtví. Ti, kterým se podařilo přežít, mi se slzami v očích kladli tu samou otázku. Proč to nezastavíte? Proč na nás necháváte padat ruské rakety? Proč neuzavřete vzdušný prostor? Zakrojtě něbo… Cítila jsem to tehdy jako bolestnou výčitku. Oprávněnou. Proč jsme to neudělali? Neměli jsme odvahu postavit se k Rusku rázně. Dát rázně najevo, že nechceme být svědky další agrese. Měli jsme plnou pusu řečí o tom, proč to nejde. Vždyť by nás zlikvidoval jadernými zbraněmi! 

Tak teď si můžeme být jisti, že jsme odkryli v plné nahotě naši slabost a Putin ani ty jaderné zbraně nakonec potřebovat nebude. Ví, jak na tom Evropa je. A z toho mrazí.