8 měsíců na frontě bez rotace. Vyčerpání a únava obránců Časiv Jaru. Reportérky přímo v místě těžkých bojů.

Na donbaské frontě mají Ukrajinci velké problémy. Rusové se pokouší dobýt Časiv Jar, který leží asi deset kilometrů od Bachmutu. Ten padl do ruských rukou před rokem, v květnu 2023. Ruský postup v blízké budoucnosti závisí na tom, jak rychle a v jakém objemu dorazí západní pomoc na Ukrajinu. Rusové přidali na intenzitě ofenzivy, logicky chtějí co nejlépe využít doby předtím, než ukrajinská armáda dostane první dávku americké vojenské pomoci. Časiv Jar je důležitý opěrný bod, nikdo soudný nemůže říct, že když ho Ukrajinci ztratí, nic se nestane. Stane. Rusové budou mít otevřenou cestu na další města na Donbase – především nedalekou Kosťjantynivku a pak Slovjansk a Kramatorsk.

Alexej se bojí, že ho naverbují

Před „polnomaštábkou“, tedy širokou invazí ruských sil na Ukrajinu v únoru 2022, žilo v Časiv Jaru asi 13 000 obyvatel. Přes Časiv Jar jsem často projížděla, když jsem dokumentovala obranu a pád Bachmutu. Byla to pro mě ještě jakž takž bezpečná zóna a když jsem se z Bachmutu dostala až sem, připadala jsem si v bezpečí, i když už únoru a březnu loňského roku na městečko dopadaly zhusta ruské rakety a dělostřelecká munice. Časiv Jar, to je v zásadě rozlehlé centrum s budovami samosprávy, nemocnicí a pak už to jsou prakticky jen paneláky. Stejné jako v Bachmutu, Avdijivce nebo Vuhledaru. Jen tady jsou většinou čtyř nebo pětietážky, tedy pětipatrovky. Dnes už je většina z nich neobydlená, s vytlučenými okny, dírami po raketách, kterými profukuje vítr. Jestliže tu ještě v dubnu loňského roku byly stovky obyvatel, teď už budou jen desítky. Rozstřílené paneláky objímá ticho, zlověstné, mrtvolné, jako kdybyste se pohybovali ve městě odsouzeném k zániku…

“Nechci, aby mě naverbovali lidé z vojenkomatu (odvodové komise). 
Nechci jít bojovat.”

Alexej, obyvatel Časiv Jaru

Jdu prázdným městem, kterým duní jen dělostřelectvo. Drony, které jsou nad námi, slyšet nejsou. Ale můj kamarád Kyril má detektor, takže pořád někam běháme, abychom se alespoň trochu kryli. Hledáme civilisty, kteří tu ještě pořád žijí. Nakonec nacházíme tzv. Punkt Nězlamnosti, tedy místo, kde se civilisté scházejí a kde je generátor, aby si mohli nabít telefony, připojili se na internet a mohli být ve spojení se světem. Mluvit na kameru chce jen Alexej. „Zatím odtud nikam pryč nechci, a mám k tomu své důvody. Nechci, aby mě naverbovali lidé z vojenkomatu (odvodové komise, pozn. aut.). Nechci jít bojovat. Zaprvé jsem věřící člověk, nechci nikoho zabíjet. Zadruhé nevím, proč bych měl bojovat, nesouhlasím s politikou ukrajinské vlády po Majdanu. Čekám na to, až se tahle vláda změní,“ říká osmačtyřicetiletý Alexej. Kyril jen trpce utrousí, že je to asi budoucí starosta Časiv Jaru, až jej dobydou Rusové. Jestli tedy Alexej dobývání Časiv Jaru přežije.

Vojáci jsou na kontakt s místními civilisty opatrní. Většinu z nich podezírají, že tu čekají na Rusy, zvláště pokud jde o muže. Ti mohou skrytě pracovat pro Rusy a posílat jim informace o situaci ve městě.

Nemůžu se podívat pěchotě do očí

Kolem města jsou rozeseté posty ukrajinských dělostřelců. Dojíždím k jednomu z nich skrytému mezi terikony, kopečky z vytěžené hlušiny. Vítá mě Saša. Vedle blindáže se pod horou roští ukrývá houfnice Gvozdika. Je to exponát skoro jako z muzea, je z roku 1971. „Ale stále jsme schopni z ní střílet a trefovat se výborně,“ směje se Saša, velitel postu. Vede nás k dalším blindážím, kde chlapi žijí, kde vaří, kde krmí kočku, která tu s nimi žije. Celkem poklidnou atmosféru najednou přeruší hluk ve vysílačce. „Do boje!“ 

Na úseku fronty nedaleko Doněcku jsem potkala dělostřelce, 
velitele Sanju, který už neměl nic.

Chlapi dostali koordináty ke střelbě na nepřátelský cíl. Nevím chvíli, co se děje, všichni letí nahoru k houfnici a o mně se nestarají. Běžím za nimi. Rychle nastavují souřadnice. „Obstrel!“ ozve se rána, ale ne tak ohlušující jako z amerických houfnic. Přece jen, karafiátek, jak by mohlo znít jeho jméno v překladu, už má svůj věk. Pak následuje druhý záblesk z hlavně a další rána. Běžíme do blindáže. „Už je to dobrý, nezaměřili nás, to už by stříleli,“ směje se Saša. Vlastně se pořád směje. Ono je to velké štěstí, že má čím střílet. Zatím. Na úseku fronty nedaleko Doněcku jsem potkala dělostřelce, velitele Sanju, který už neměl nic: „Nemůžu se podívat pěchotě do očí, nemám je čím krýt,“ řekl mi s depresí vepsanou do celého jeho obličeje. Kromě nedostatku munice však trápí Ukrajinu jiná věc – nedostatek mužů. Je stále citelnější. Na bachmutském úseku fronty jsem se mimo kameru dozvěděla, že velitel postu je tu 8 měsíců bez rotace. Pokud mají Ukrajinci v této válce zvítězit (ať už tím vítězstvím bude cokoliv), potřebují především dost odhodlaných mužů, kteří by byli ochotní jít hájit svou zemi na linie. Podle odhadů zahraničních vojenských analytiků by potřebovali akutně ihned 100 000 dalších mužů a příští rok stejný počet. To znamená ale už mít těchto sto tisíc naverbovaných ve výcviku, který nemůže trvat pár týdnů.

Prozatímní vývoj na frontě není pro Ukrajince příliš optimistický. Rusové postupují pomalu, ale postupují. Čeká Časiv Jar stejný osud jako Bachmut?