Smysluplný život není sobecký. Odkaz Kláry Kolouchové je silnější než její smrt. Komentář Markéty Kutilové

Mě začali lidé nenávidět ve chvíli, kdy zjistili, že jako válečná novinářka jezdím do Sýrie a doma mám dceru. Dokud o dítěti nevěděli, vážili si mě. Jakmile zjistili, že jsem máma, přišly zprávy, že jsem zklamání, odpad, zrůda. Klára to měla podobně. Zatímco muže–otce, kteří jezdí do hor, nikdo nekritizuje, u žen se moralizuje, útočí, soudí. Jako by dítě znamenalo doživotní zákaz být sama sebou.

Jenže každá žena, která odjíždí s vědomím, že doma nechává své dítě, ho nikdy neopouští doopravdy. Má ho stále v hlavě. V srdci. Každý krok podřizuje té odpovědnosti. Dělá vše pro to, aby riziko eliminovala. Já jsem několikrát nejela na frontovou linii, protože to bylo moc. Klára zase několikrát otočila výstup, když se necítila bezpečně. To není bezohlednost. To je zralost.

Zajímavé je, že když někdo vezme dítě do auta a vyjede na české silnice, kde denně umírají lidé, považujeme to za normální. Ale matka, která vyrazí na osmitisícovku – sama, připravená, zodpovědná – je pro mnohé špatná.

Klára zase několikrát otočila výstup, když se necítila bezpečně.
To není bezohlednost. To je zralost.

Klára se tentokrát rozhodla nejít na vrchol. Otočila se. Vracela se dolů. A jsem přesvědčená, že v tu chvíli měla v hlavě svoje děti. Chtěla se k nim vrátit, číst jim před spaním nebo s nimi znovu vyjet na kolo. Nechtěla vrchol zdolat za každou cenu. Nebyl to risk, ale právě její mateřská zodpovědnost, která ji vedla k tomu, aby se vrátila. To, že pak uklouzla, už nebylo rozhodnutí. Byla to nehoda. Možná osud. Ale určitě ne její nezodpovědnost.

A právě v tom je její síla. Ne v tom, že lezla na vrcholy. Ale že věděla, kdy se z nich vrátit.

Klára sama říkala: „K takovému životnímu stylu mamky od rodiny je potřeba trocha zdravého sobectví.“ A to je klíč. Zdravé sobectví není opakem mateřství. Je to jeho zralá forma. Uvědomění, že pokud nejsem naplněná já, nemohu vést své děti k autentickému životu.

Kdybych zemřela dnes, odejdu vyrovnaná. Protože jsem žila naplno. Dělala jsem práci, která dává smysl. Pomohla jsem mnoha lidem, jiným dala naději, povzbuzení, podporu, objetí… A doufám, že moje dcera bude moci říct: moje máma stála tam, kde to bylo těžké – a byla silná. Stejně jako to mohou říct děti Kláry.

Tohle není sobectví. To je odkaz. Žij naplno. Dělej to, co ti dává smysl. Protože smrt může přijít kdykoliv. Ale smysluplný život se bez odvahy, odhodlání a víry ve smysl nikdy nestane.

A Klára to dokázala. Žila naplněný, smysluplný život a je vzorem pro ostatní. A určitě i pro své děti.

Milá Kláro, jsem si jistá, že tvoje duše odpočívá v pokoji a staneš se andělem svých dětí. Budeš jejich inspirací, vnitřním hlasem, a povedeš je dál jako ta nejlepší máma, kterou jsi byla – a zůstaneš jí navždy.

Slovy Karla Kryla:
„Děkuji, za slzy děkuji, ty naučí mě citu…
děkuji, za touhu po kráse a ohně vzplanutí…
Děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla…
Za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral…
Beránku, děkuji – marně jsi neumíral.“

 

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!