Když se řekne Káhira, většina lidí si vybaví majestátní pyramidy v Gíze, symbol dávné civilizace a jeden z divů světa. Jenže metropole má i svou odvrácenou tvář. Na úpatí hory Mokattam leží čtvrť Manshiyat Naser, známá jako „Město odpadků“. Už samotný název vyvolává představu špíny a chaosu, ale to, co jsem tu viděla a cítila, bylo mnohem víc – drsné i lidské zároveň.
Bylo parné léto, vzduch se nehýbal a slunce pražilo tak, že se mi pot leskl na kůži. Každý nádech přinášel těžkou směs pachů – plastů, prachu a kouře z ohnišť. Do toho se ozýval neutichající hluk troubících aut. Hluk, zápach a horko tvořily dusivou kulisu, která obklopovala celé město.

Sběrači odpadků

Místní lidé si říkají Zabbaleen – sběrači odpadků. Jsou převážně koptští křesťané a jejich komunita se tu usadila ve 40. letech 20. století. Našli způsob, jak přežít: začali sbírat odpadky z Káhiry, vozili je sem a recyklovali.
Každá rodina se specializuje na určitý materiál – papír, sklo, plast, kovy. Jejich systém je překvapivě efektivní: dokážou zpracovat až 80 % odpadu, což je více než mnohé moderní recyklační systémy na světě.
Koptové jsou původní obyvatelé Egypta a jejich kořeny sahají až do doby faraonů. Slovo „Kopt“ pochází z řeckého Aigyptios – Egypťan. Křesťanství přijali už v 1. století n. l. Dnes tvoří koptští křesťané asi 10 % egyptské populace. Jsou známí svou pevnou vírou a bohatou duchovní tradicí, ale v muslimském Egyptě jsou často menšinou na okraji společnosti.

Ulice plné protikladů

Když jsem procházela úzkými ulicemi, nade mnou vlály obrazy svatých, zatímco pode mnou rachotily náklaďáky naložené pytli s odpadky. Prach se vířil v paprscích slunce a ulpíval na všem – na zdech domů, na prádle visícím z balkónů i na tvářích dětí.
Domy byly oprýskané, šedé, s rozbitými dveřmi a s často provizorními závěsy místo oken. Přesto se mezi nimi objevovaly překvapivé detaily – malba s křížem na omšelé zdi, kvetoucí rostlina v plastovém květináči, bílá plastová židle na dvorku. Byla to směs úpadku a drobných snah o krásu.
Ulice žila. Muži posedávali před domy, kouřili shishu a sledovali ruch kolem. Stánky s falafelem voněly smaženým olejem a čajem, jejich vůně se mísila se zápachem tlejícího odpadu. Děti se smály a hrály si mezi hromadami pytlů. V jednom domě jsem spatřila ženu, jak v rukavicích třídila odpad. Stála uprostřed hromad pytlů, které se kupily až ke stropu. Sluneční paprsky pronikaly dovnitř a ozařovaly šedivé plátno stěn i postavy lidí, kteří tu pracovali. Přes všechny těžké podmínky jsem tu cítila vlídnost místních lidí. Lidé se na mě usmívali, zdravili mě.

Každá rodina se specializuje na určitý materiál – papír, sklo, plast, kovy. 
Jejich systém je překvapivě efektivní.

Na úpatí hory Mokattam, v srdci čtvrti Manshiyat Naser, jsem navštívila kostel svatého Šimona Koželuha, vytesaný přímo do skály. Po hluku, zápachu a horku ulice to byl jiný svět. Je to místo, kde se křesťanská komunita Zabbaleen setkává a čerpá sílu. Stěny a stropy jsou zdobené nádhernými reliéfy a obrazy, které vyprávějí biblické příběhy i legendu o přesunutí hory Mokattam. Během bohoslužeb tu zaznívá zpěv tisíců lidí, kteří přicházejí hledat útěchu v těžkém životě mezi odpadky.
Město odpadků je plné protikladů. Na jedné straně bída, horko, špína, zápach a neutuchající hluk. Na straně druhé vlídnost, barevné šátky žen, dětský smích, malé restaurace, kde lidé i v těchto podmínkách nacházejí chvíle klidu. Pro mě se Manshiyat Naser stal obrazem Káhiry samotné – chaotické, hlučné a drsné, ale také neuvěřitelně živé, silné a lidské.