Pevnost Ukrajina už nemusí dlouho odolávat. Komentář Lenky Klicperové.
Lenka Klicperová
5 min
do svého účtu na Reportérky.cz
Zvykli jsme si na to, že Ukrajina je pevností, která drží ruský postup směrem na západ. Zvykli jsme si, že se nemusíme bát, protože Ukrajinci linie drží. A je to pořád daleko. Kdyby ta druhá armáda, co jezdí na motorkách a oslech, postupovala tímhle tempem, nemusíme se bát, bude to trvat desítky let. Bylo by dobré, kdybychom se probudili ze sladké nevědomosti. Rusové postupují a Ukrajinci slábnou. Nedokážou nahrazovat ztráty a jednotky jsou oslabené, bez munice, vyčerpané. Stahují se.
Podívejme se na mapu. Na mapu ukrajinského bojiště na východě i na jihu. Už 30. června Rusové oznámili plné dobytí Luhanské oblasti ústy Leonida Pasečnika, hlavy tzv. Luhanské lidové republiky. Od té doby to sice oficiálně nikdo nepotvrdil, ale pohled na mapu dává s pravděpodobností hraničící s jistotou za pravdu Rusům – Luhanská oblast je dobyta. Hned vedle je další z vytýčených kremelských cílů – tzv. Doněcká lidová republika. I tady pohled na mapu bolí ty, kdo nesouhlasí s ruským vpádem na Ukrajinu. V současnosti tam totiž Rusové výrazně postoupili. Vůbec tempo jejich postupu je letos asi pětkrát rychlejší než loni. Ukrajinci každým dnem ustupují. Jsou vyčerpaní a nemají už příliš kam se stahovat. Je jen málo připravených a dobře bránitelných pozic. Měli bychom si to uvědomit a připravit se na to, že ukrajinská peremoha (vítězství) zkrátka nepřijde ani teď, ani za rok a možná, že nikdy.
Institut pro výzkum války spočítal, že tímto tempem by Rusové dobyli Ukrajinu asi za 180 let, kdyby zrychlili, tak za 18. Jenže na dobývání území nelze aplikovat matematiku. Do této rovnice je třeba započítat další faktory než jen čas a dobyté území. Je třeba si uvědomit, kde se nacházejí opevněné pozice ukrajinské armády. Jsou na Donbase a v Záporoží, část v Charkovské oblasti. Viděla jsem je na vlastní oči. Já bych se na jejich oporu nespolehla ani na minutu. Viděla jsem bunkry postavené z nekvalitního betonu, na naprosto nevhodných místech. Projížděla jsem kolem s vojákem Sergejem z charkovské jednotky. Podívala jsem se na něj, v očích otázku – proboha, proč staví opevněný palpost pod kopcem v otevřeném terénu? „Vidíš sama, jak je to s naším opevněním,“ pokrčil Sergej rameny. Už odevzdaně. S výrazem – však víme, to je u nás normální.
„Vidíš sama, jak je to s naším opevněním.“
Sergej, voják charkovské teritoriální obrany
Viděla jsem i opevnění chvatně budovaná za Pokrovskem. Budovali je v době, kdy už se na město valili od jihu Rusové. Směrem na Pavlohrad, město v Dněpropetrovské oblasti, už tehdy, v době útoku, nebylo nic. Až do Pavlohradu rovina. Pokud by se stalo, že Rusové dobydou Donbas, s opevněním a připraveností bránit území proti Rusům se to výrazně zhorší. Za Donbasem jsou jen města plná civilistů.
Dobytí Pokrovsku a Kosťjantynivky, dvou už roky obléhaných měst, se blíží. Značnou část Doněcké oblasti se teď v létě podařilo Rusům dobýt. Pokrovsk prostě obešli. Je ztracený, to vědí všichni, kdo se tam pohybují. Z jihu i východu se tlačí ruská armáda na Kosťjantynivku, která již příliš město nepřipomíná, jak je rozbitá. Denně na ni dopadají desítky leteckých naváděných bomb, raket, dronů. Není čím se efektivně bránit a nejsou lidi.
Vážně hrozí, že se fronta může prolomit a ruské tempo ještě zrychlit. Nově začali Rusové tlačit v Charkovské oblasti a u Siversku. Měli bychom se připravit na nejhorší. Protože naše pomoc Ukrajině byla – řekněme – nedokonalá, budeme se muset srovnat s tím, že se Rusové přiblíží. A budou cítit, že NATO, které vykřikuje, jak Ukrajinu podporuje, je jen slabý spolek salonních teoretiků a mluvků. A budou si to myslet oprávněně.
Trumpova velkohubá tragikomedie, kterou předváděl poslední měsíce, nevedla k ničemu, jen k dalšímu oslabení Ukrajiny.
Ptám se stále – proč nebereme ruské hrozby vážně? Proč neposloucháme Putinovy propagandistické kanály a nevěnujeme pozornost tomu, o čem se tam mluví? O tom, že by rádi odsunuli hranice NATO před rok 1997? O tom, že Moskva se nesmířila se ztrátou vlivu v zemích Varšavské smlouvy a že nás – bývalou Československou socialistickou republiku – považuje jen za dočasně ztracenou kolonii? A že jsme nyní pod ochranným křídlem Západu vedeného USA a Británií, kteréžto země kremelský režim nenávidí. Období přetvářky skončilo. Trump může pěstičkou mlátit do stolu a do konečna opakovat fucking a beautiful, protože jiná slova nezná, ale s Putinem to ani nehne. Má cíl a jestli mu u něj bude asistovat Trump nebo ne, je mu srdečně jedno. Kdyže to Trump dal Putinovi lhůtu 50 dní? Pamatuje si to ještě někdo? Pamatuje si to Trump? Směšné a ještě směšnější. Nedal Kremlu nic, jen přidal další etudu do své komické úlohy Putinova poskoka. Teď se nechal slyšet, že už nemá zájem s Putinem mluvit. Že mu lhůtu zkrátí. Putin je jistě strachy bez sebe.
Putin ví, co chce, a mír přes oranžového pazdráta rozhodně nechystá.
Navíc mu teď hraje do karet napětí na Ukrajině. Ukrajinci vyšli do ulic protestovat proti vlastní vládě. Zelenskyj neměl velkou podporu už před tím, chvíli si ji vylepšil nakládačkou v Bílém domě, ale ne na dlouho. Každý Ukrajinec ví, kdo v jejich zemi vládne – šedá eminence Andrij Jermak, vedoucí prezidentské kanceláře. Hlava, která otáčí Zelenského krkem. A asi nebudeme tak naivní myslet si, že to dělá pro dobro země a zcela zdarma. I když moc je velké afrodiziakum, většinou jde ruku v ruce s touhou po bohatství.
Ukrajina by mohla válku proti dobyvačnému Rusku vyhrát. To by ovšem nesměla bojovat ještě sama se sebou a se svými pohlaváry – jak v politice, tak v armádě. Takhle musí zápasit na dvou frontách – a to ji může už brzy vyčerpat.
Možný pád ukrajinské obrany by měl pro Evropu dalekosáhlé dopady – nejen bezpečnostní, ale i politické a ekonomické. Pokud by Rusko ovládlo další území, vznikla by na posunuté hranici Ukrajiny nová realita: agresivní režim, který si právě silou prosadil svůj vliv. Takový výsledek by mohl povzbudit další autoritářské režimy, podrýt důvěru v NATO a přivést evropské země k tvrdším vnitropolitickým rozhodnutím o výdajích na obranu. Protože každému už bude jasné, že putinovský režim, který rozhodně nepadne s Putinem, bude chtít jít dál.
Evropa by také musela čelit další uprchlické vlně. Další kus okupovaného ukrajinského území bude znamenat další lidi bez domova, bez perspektivy a bez možnosti se vrátit. Někteří využijí toho, že už mají rodiny v Evropě, v Česku. Budou zoufalí a naštvaní, že Evropa a NATO pro ně měla jen řeči. „Já přišel sám dobrovolně bojovat, ale dnes nemám žádnou zákonnou možnost, jak odejít. Rád bych už tady toho všeho nechal a jel k rodině. Ale nemůžu. Jedině snad, kdyby mi to urvalo nohu, tak mě z armády odepíšou. Ale otázka, jestli mě nechají odjet za hranice,” řekl mi v Charkově Maxim, který bojuje od začátku široké invaze. Je zklamaný a přijde mu, že se o obyčejné vojáky ukrajinské vedení nestará. “Na frontách už jsou dnes jen ti, kteří nemají na to zaplatit,” naráží na korupci v ukrajinské armádě.
Lidi nejsou. Nebo jsou SZČ. Bezdůvodné opuštění jednotky.
Ti, kteří byli ochotní bojovat, už padli. Nedávno mladší bratr mé kamarádky Ženji. Bylo mu 26 let.
Jsem s Ukrajinci od začátku a budu až do konce. Ať bude jakýkoliv. Ale pořád mi připadá, že se nedíváme na tamní situaci dostatečně realisticky. Ani ve čtvrtém roce téhle strašlivé války. Pořád si myslíme, že Ukrajina je val, přes který Rusové nepřejdou. Jsme sobečtí a nechceme si ušpinit ruce krví. Doufáme, že to Ukrajinci udělají za nás. Ale oni se v krvi topí tři a půl roku. Nemusí to už vydržet.
Klapka… A na konferenci předsedů parlamentů v Ženevě sklízí potlesk předsedkyně horní komory ruského parlamentu Valentina Matvijenková… Chce mír.
Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!
