
do svého účtu na Reportérky.cz

Ratko Mladić si uměl smrt načasovat – pár týdnů před volbami může jeho kult pomoci Vučićovi znovu stmelit národ. A absurditu celého příběhu korunuje fakt, že za stát se kolem pohřbu válečného zločince nejvíc angažuje ministr spravedlnosti. Srbsko ale není zemí uctívačů válečných zločinců. Celá věc je mnohem komplikovanější.
Bělehrad žije pohřbem Ratka Mladiće, na který přijíždí desetitisíce Srbů i z okolních zemí. Do jeho zajištění se výrazně zapojuje stát, který pomohl s převozem těla, logistikou i bezpečností. Současná vláda Aleksandara Vučiće dlouhodobě pomáhá budovat kult Mladiće jako hrdiny národa a upozadňuje fakt, že zemřel ve vězení jako pravomocně odsouzený válečný zločinec. Byl odsouzen za genocidu ve Srebrenici, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, mimo jiné I při obléhání Sarajeva.
Je to součást širšího příběhu, který současná srbská moc vypráví vlastnímu národu: zdůrazňuje především srbské utrpení, zatímco zločiny spáchané Srby ustupují do pozadí. Pomáhá tím národ sjednocovat, ale také sbírat politické body. Mladić se navíc téměř šestnáct let skrýval před spravedlností a dlouhou dobu využíval ochranu lidí napojených na srbské vojenské a bezpečnostní struktury.
Je ale mylné říkat, že Srbové uctívají Mladiće. Uctívá ho část Srbů. Podle toho, s kým jsme v posledních dnech mluvili, je národ v pohledu na něj rozdělený. Faktem ale je, že mezi jeho obdivovateli najdeme i lidi, kteří jsou jinak v opozici proti Vučićovi. A překvapivě jsme mezi nimi potkali i mladé lidi a studenty, kteří ještě nedávno proti vládě urputně protestovali.
Uctívání Mladiće je nedílnou součástí srbského nacionalismu, který Srby vidí především jako vítěze nebo oběti. Mnohem obtížněji připouští, že mohou být také pachateli. Tento pohled je do lidí vštěpován od dětství a posiluje ho i prostředí, ve kterém vyrůstají – včetně Mladićových portrétů a muralů, které jsou v Srbsku stále běžně k vidění.
Je zde ale také historická paměť národa. Během válek devadesátých let bylo mnoho Srbů zabito, vyhnáno nebo vysídleno a mnoho z nich má dodnes pocit, že jejich oběti svět přehlížel a spravedlnosti se jim nedostalo. Statisíce Srbů odešly z Chorvatska, Bosny a později také z Kosova.
V roce 1999 pak přišlo bombardování Jugoslávie NATO, které v srbské kolektivní paměti dodnes představuje jeden z nejsilnějších důkazů, že Západ měří dvojím metrem. Srbové poukazují na to, že během jugoslávských válek páchaly zločiny všechny strany. A v tom mají pravdu. Válka nebyla černobílá.
To samozřejmě nijak nemaže zločiny Ratka Mladiće ani rozsudky nad ním.
Jenže jugoslávská válka je tu i po třiceti letech pořád příliš živá.
Navíc je srbská historická paměť mimořádně silně formována obrovskými oběťmi v bojích proti Osmanské říši a především v obou světových válkách. Srbové proto mají silný pocit, že jejich národ v minulosti v boji proti zlu přinesl mimořádné oběti. A v mnoha ohledech je to pravda.
Současná vláda v nich pocit oběti stále posiluje. A spolu s ním také pocit vlastenectví: jsme silní a musíme držet spolu, abychom přežili proti zlému světu, který vůči nám vždycky nebyl spravedlivý. Posiluje pocit, že se nevyplácí nikomu věřit.
I proto je zde velká nedůvěra k Evropské unii, přestože statisíce Srbů v zemích EU pracují. Podpora vstupu do EU v Srbsku klesla pod polovinu obyvatel. Srbové velmi těžce snášejí pocit, že by je měl ovládat nebo řídit někdo cizí. A i kdyby jejich vlastní lidé byli zločinci, pořád jsou jejich.
Já tomu všemu vlastně rozumím. V historii byl jejich národ opravdu těžce zkoušen a přinesl obří oběti v bojích proti Osmanské říši, nacismu a fašismu. Za Titovy Jugoslávie byli na koni, žili v relativně silném a respektovaném státě. Pak se během několika let stali černými ovcemi Evropy. Přišly války, sankce, ekonomický propad, bombardování NATO, Kosovo a Haag. To všechno pomohlo vytvořit obrovskou nedůvěru ke všemu nesrbskému.
Mnozí evropští politici dnes kvůli oslavování Mladiće znovu zpochybňují evropské směřování Srbska. Eurokomisařka pro rozšíření Marta Kos dokonce kvůli glorifikaci kolem jeho smrti zrušila cestu do Srbska. Jenže tady to nijak zásadně nerezonuje. Podpora vstupu do EU je beztak dlouhodobě slabá.
Zároveň se ale Srbsko mění a vyvíjí. Není to jen Vučićův nacionalistický režim. Srbové v posledních letech opět prokázali obrovskou občanskou statečnost. Statisíce lidí se připojily k protestům proti vládě a korupci. To jim může velká část Evropy závidět. Vydrželi dlouhé měsíce, den co den.
Režim ale nepadl.
Místo toho se mezi protestujícími začala šířit vzájemná nedůvěra a společnost se znovu rozdělila. Existují navíc vážná zjištění o sledování občanských aktivistů, studentů a opozičních představitelů pokročilým spywarem.
A teď se blíží volby. Mají být už v říjnu.
Lidé, se kterými zde mluvíme, jsou přesvědčeni, že Vučićův tábor znovu vyhraje. Mnozí věří, že rozhodnou volební manipulace a převaha, kterou vládní strany mají díky kontrole státního aparátu, médií a závislosti velkého množství lidí na státu. Vláda má jednoduše páky, které opozice nemá.
A s trochou černého humoru lze říct, že Ratko Mladić si uměl svoji smrt načasovat.
Právě teď totiž může významně pomoci znovu stmelit část národa kolem vlastenectví, historických křivd a pocitu ohrožení – a tím nepřímo pomoci Vučićovu táboru před volbami. Pohřeb takzvaného hrdiny, srbské vlajky, veteráni, řeči o hrdosti, obětech a nespravedlivém světě. To vše jim bude hrát do karet.
A hlas té části národa, která touží po změně, může být opět na dlouhou dobu přehlušen.
Pro svět tak Srbsko zůstane zemí, která miluje válečné zločince.Jenže to je daleko od pravdy.
Srbsko není národ, který miluje válečné zločince. Je to hluboce rozdělená země, která se ani třicet let po válce nedokázala vypořádat se svou minulostí. Země, kde mohou stejní lidé protestovat proti autoritářské vládě a zároveň považovat Ratka Mladiće za hrdinu.
A současný režim velmi dobře ví, jak tuto minulost, pocit křivdy a kult jejích hrdinů využívat k upevňování vlastní moci.
A celý pohřeb Ratka Mladiče má ještě jeden absurdní symbol: kolem návratu a pohřbu pravomocně odsouzeného válečného zločince se nejvíce angažuje srbský ministr spravedlnosti Nenad Vujič. V zemi, která se stále nedokázala vypořádat s vlastní válečnou minulostí, je to bizarní paradox, který snad ani nepotřebuje komentář.
Dezinformace jsou zdarma. Kvalitní novinařina je často za paywallem. My jsme platební bránu zrušily. Otevřely jsme Reportérky všem. Jsme reportérky s odvahou, ale hledáme Spojence. Přidejte se k nám a podpořte naši práci na Doniu
Nebo se staňte naším Spojencem v klubu
Sledovat nás můžete i na platformě HeroHero
nebo na youtube https://www.youtube.com/@reporterkycz

Své reportáže a články publikuje v mnoha českých i zahraničních médiích. Je spoluautorkou reportáží několikrát oceněných na Czech Press Photo. Věnuje se i přednáškové činnosti pro školy a veřejnost. Příležitostně jezdí jako volební pozorovatelka na mise EU a OBSE. Když není za kamerou, počítačem nebo volantem, učí na střední škole.