Mírová kapitulace. Jsou na ni ukrajinští vojáci připraveni? Komentář Lenky Klicperové z Ukrajiny

Jsem už pár dní, co se diskutuje nový trumpo-putinovský mírový plán pro Ukrajinu, přímo tady, na východě Ukrajiny. Až na dnešní výjimku, kdy píšu tento text, jsem celý den v terénu, pracujeme s kolegou Matějem Markem s Prvním útočným plukem. 

Vojáci se nezabývají důkladnou analýzou celého 28. bodového plánu, který „unikl“ do veřejného prostoru z webu Axios. Je už vlastně jedno, zda to byl původně ruský plán, který byl Američanům předložen k jednání. Trump si ho adoptoval. V odpovědi na dotaz na tiskovce na účet Zelenského řekl: „Bude se mu muset líbit. A jestli ne, ať bojují dál, ne?“ A dál si vychutnal s poznámkami, že ten mír měl přijmout už před rokem nebo dvěma.

Vojáci mají jasno

Bojovat dál. Přesně to všichni ti, kdo již na Donbase, v Záporoží či Charkově bojují, mají v plánu. Za tři měsíce to budou čtyři roky, co mnozí z nich dobrovolně vzali do rukou zbraně, většinou stará útočné pušky kalašnikov. Začali stavět zátarasy před svými vesnicemi, začali dávat dohromady jednotky teritoriální obrany. Cvičili s dřevěnými atrapami, protože dostatek zbraní nebyl. Dělaly se sbírky na neprůstřelné vesty, ty nebyly vůbec. Většina těch nejlepších a nejstatečnějších už tady není. Zvětšily se prostory hřbitovů, nad kterými vlají modrožluté vlajky. Další rehabilitují s protézami, léčí se z těžkých zranění i z posttraumatické stresové poruchy.

Ti, kteří zbyli, i ti, kdo válčit začali až později, ale mají jasno.

Ti, kteří zbyli, i ti, kdo válčit začali až později, ale mají jasno. To hlavní pro ně zaznělo jasně – zbytky Doněcké oblasti postoupit bez boje Rusku. Snížit bojeschopnost armády, omezit počty vojáků. Jinými slovy – vzdát se. Kapitulovat. Odtáhnout a nechat Rusko využít oddychový čas k dalšímu posilování a zbrojení. Nikdo z vojáků, s kterými tady na Ukrajině pracuji od začátku široké invaze, nepochybuje o tom, že tahle válka tím neskončí. Bude to jen pauza. Rusko vyrobí statisíce levných dronů, které budou zahlcovat ukrajinskou protivzdušnou obranu, více strašlivých leteckých pum KAB, které nyní systematicky likvidují dvě města, kde stále Ukrajinci ještě drží své pozice – Pokrovsk a Kosťjantynivku. První už je téměř dobyto. Na druhé je strašlivý pohled. Torza ohořelých paneláků beze známky života. Z Pokrovsku zbývá jediná úniková cesta – pěšky koridorem širokým asi jeden a půl kilometru. V době, kdy v neděli večer v Pavlohradě píšu tento text, už bude koridor ještě užší. Přesto má Kobra, ukrajinský voják s touto přezdívkou, který zrovna míří na pozice do tohoto pekla, na tváři neustálý úsměv. Už si na to, že je v pekle prakticky pořád, zvykl. Odsloužil tři roky v pěchotě a teď s Prvním útočným plukem brání zuby nehty každý centimetr tohoto pekla. Nechci vědět, kolik jeho spolubojovníků za tu dobu padlo.

Nikdo neválčí kvůli Donbasu

Nikdo tu neválčí kvůli omšelému šedivému Donbasu. Ne kvůli tomu území samotnému. Pro většinu z nich Donbas není jejich rodištěm, nemají k němu zvlášť vřelý vztah. Není to tu krásné. Všechna donbaská města jsou plná nevzhledných panelákových sídlišť s plesnivými chodbami, parky s třicet let starými dětskými prolézačkami, rozlehlými centrálními náměstími s nápisem I love Pokrovsk (Kramatorsk, Slovjansk, Pavlohrad…) Jedno po druhém Rusové mažou z mapy Ukrajiny. Bachmut, Časiv Jar, Avdijivka, Vuhledar, Pokrovsk, Kosťantynivka, i Vovčansk nebo Kupjansk v Charkovské oblasti. Žádná země nestojí za životy, zvlášť ne tahle nevzhledná země, ovšem plná zajímavého bohatství pod povrchem. Všichni ti, co tu jsou stále na svých pozicích, jsou tu kvůli jediné věci – muže vedle sebe. Svého spolubojovníka, na kterého se mohou spolehnout. Je to vlastně žalostně málo. 

Nikdo tu není naivní, spíš už jsou všichni plní hořkosti. Korupce? Ach ano. V naší zemi to tak je, všichni nahoře kradou. I v armádě. U vás se nekrade? Ach ano, vlastně taky…

Všichni vědí, že kdyby ve vedení země stáli jiní lidé, mohlo by to být lepší. „Já jsem Zelenského nevolil, není to můj prezident, myslím si dokonce, že je to špatný prezident,“ říká pilot dronu s vojenskou přezdívkou více než příhodnou k tomuto tématu - Pravítěl (Ten, kdo vládne zemi). „Je válka a my musíme stát za naším vedením, nic jiného nezbývá.“ 

Všichni ti, co tu jsou stále na svých pozicích, jsou tu kvůli jediné věci – muže vedle sebe.

Ale budou za ním stát jen dokud je vedení země neprodá, nevydá důstojnost a svobodu za spojenectví s Velkým bratrem a jeho mírem, tedy pardon, ruským mírem, který se zdá být i americkým mírem.

Nemůže to přijmout, prostě nemůže, aspoň ne v této podobě. Nebo bude hrozit vojenský převrat, a to si musí Zelenskyj sám uvědomovat. Jsou tu stále tisíce vojáků, odhodlaných, ozbrojených a stále víc naštvaných. I když je zatím stále víc zajímá to, že jsou tu potřeba, aby ten vedle nich nezemřel. Jak by si před ně někdo mohl stoupnout a vysvětlit jim, že pachatelé válečných zločinů spáchaných na ukrajinských civilistech i vojácích, budou amnestováni? Nikdo si na ně nebude moci ani stěžovat? Možná by je stejně nikdy neodsoudili, ale jde o princip.

Za porušení sankce. Je to vtip?

Zatím má plán formu memoranda. Myslím, že je dobré připomenout, jak to dopadlo s podobným memorandem, na které Ukrajinci spoléhali. Budapešťské memorandum mělo garantovat územní celistvost Ukrajiny výměnou za to, že se vzdá jaderných zbraní. 

„Jak máme věřit někomu, kdo tolikrát porušil všechny možné dohody?“ ptají se docela logicky a oprávněně Ukrajinci, a ne jenom vojáci. Taky bych se nespolehla na formulaci: „Tato dohoda bude právně závazná. Její provedení bude monitorováno a garantováno Mírovou radou v čele s prezidentem Donaldem J. Trumpem. Za porušení se budou uvalovat sankce.“ Zní jako špatný vtip.

Sankce. Vždyť je to tu každému k smíchu, jak nefungují, a na vině je i Evropa, která si pokrytecky domlouvá výjimky a nechává Ukrajince dál krvácet. 

Ukrajinské vojáky teď nezajímá, že memorandum je napůl obchodní dohodou mezi Ruskem a USA o tom, jak si přerozdělit zisky z energetiky a přírodních zdrojů. Nezajímá je teď příliš ani to, že USA požadují za vágně formulované bezpečnostní záruky kompenzace čili další peníze.

Po čtyřech letech je tu cítit hořkost, zklamání. Ale ne připravenost vzdát se a nechat Rusy vyhrát. 

Teď je zajímá mnohem víc to, že nemají dostatek dronů nebo aut, kterými by se přesunovali na pozice a dopravovali tam vše potřebné. Logistika se stala vlastně nejnebezpečnější součástí boje, protože obrovské množství dronů neustále útočí na vše, co se hýbe na silnicích zásobujících bojiště. Zajímá je to, že nemají dostatek generátorů, velkokapacitních nabíječek nebo kvalitních brokovnic na sestřelování té obrovské armády nepřátelských dronů. 

No, co, tak budeme bojovat dál. Se Zelenským nebo bez něj, ozývá se od řady těch, kdo tu bojují. Po čtyřech letech je tu cítit hořkost, zklamání. Ale ne připravenost vzdát se a nechat Rusy vyhrát. 

Donbas není hezký. Ale je to země připravená na obranu dalších částí Ukrajiny. Bez podobného kapitulačního memoranda budou tenhle zbytek Doněcké oblasti včetně měst Kramatorsk a Slovjansk Rusové dobývat určitě více než další rok. A za tu dobu se třeba stane zázrak. Nebo minimálně bude Ukrajina v lepší kondici, co se týče korupčních skandálů a vnitřního oslabení, které tu nyní panuje. Rusko vidí, že je Ukrajina oslabena vnitřně. Snaží se využít toho k nátlaku na přijetí „mírového“ memoranda a získat to, co touto útočnou válkou chce od začátku – nejen Donbas, ale celou Ukrajinu.

Snad se něco stane. Doufat se ve válce musí.

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!