Mír za kontrakty: Proč se Trump náhle přátelí s bývalým teroristou?

„Tady žádní Američané nejsou.“ Přesně tak jsme se jako novináři museli tvářit, když jsme od roku 2015 jezdili do válečných zón v Sýrii. Americké vojáky, auta i základny jsme měli přísně zakázáno fotit či točit. USA držely svou přítomnost v Sýrii dlouhá léta v režimu low-profile. Jejich podpora Kurdů v boji proti ISIS se totiž vůbec nelíbila Turecku – americkému spojenci v NATO. Jednotky USA jsou v Sýrii dodnes, zejména tam, kde je ropa a plyn. A zdá se, že se jim to vyplatilo – mají silná esa v rukávu a mohou si diktovat podmínky.

Prezident USA vítá v Bílém domě nového syrského lídra Ahmada Šaru (známého také jako Abú Muhammad al-Džulání). Na papíře vypadá tato „normalizace“ jako mír; ve skutečnosti jde hlavně o základny, vliv, plyn a kontrakty – a o to, kdo bude psát pravidla.

Od nepřítele k „silnému lídrovi“

Část světa je zděšena: prezident USA pozval do svého sídla nového syrského prezidenta Šaru. Na jeho hlavu USA dříve vypsaly odměnu 10 milionů dolarů. Šara byl roky spojen s al-Káidou (působil v Iráku) a později vedl syrskou větev an-Nusra/HTS. 

Když vloni za podpory Turecka a Kataru svrhnul režim diktátora Asada, jmenoval sám sebe prezidentem. Nyní se světoví státníci přehání, kdo se s bývalým teroristou setká dřív. 

Trump nyní maže Šarovi med kolem pusy, ale on chápe, že v současné situaci by opačným přístupem pouze ztratil. A on chce naopak pro USA co nejvíc získat. Ostatně ve válce v Sýrii se USA angažují od jejího začátku v roce 2011 a od roku 2015 mají v Sýrii svoje základny, vojáky, techniku i spojence. V roce 2014 začaly USA podporovat kurdské milice v boji proti ISIS a nyní americké jednotky stále ještě kontrolují ropná a plynová pole na východě země. Trump tak má silnou vyjednávací pozici, kterou chce využít jak pro americké byznysy, tak pro ochranu zájmů Izraele, jenž se nového sunnitského režimu v Sýrii velmi obává. 

USA se v syrské válce angažují od roku 2011, od roku 2014 podporují kurdské síly proti ISIS a na východě země udržují předsunuté základny a dohled nad oblastmi s ropou a plynem. Trump tak má silnou vyjednávací pozici, kterou chce využít ve prospěch amerického byznysu i zájmů Izraele, jenž se „nového“ sunnitského režimu obává.

Rovnice je jednoduchá

Když se tyhle proměnné seřadí, diplomacie se začne tvářit jako humanismus – ale ve skutečnosti jde o kontrolu prostoru, o který usilují i další hráči včetně Turecka a Ruska. Na fotkách z Oválné pracovny se Trump vedle bývalého nepřítele usmívá a mluví o „silném lídrovi“. Nejde o rehabilitaci, ale o geopolitickou hru a porcování syrského medvěda. O co USA v Sýrii reálně jde?

Chce mít setrvalý dohled nad severovýchodem kvůli koridoru Irák – Středomoří, hlavně kvůli Íránu a jeho logistice. Potřebuje také záruky pro Izrael: mít v Sýrii čitelnou moc, která neotevře další fronty a na kterou lze zatlačit, když je potřeba. Jde samozřejmě o byznys: americké firmy mají dostat zakázky v energetice a obnově – od vrtných služeb po plyn a sítě. Podle zpráv se v médiích objevují zmínky, že společnosti jako Baker Hughes, Hunt Energy či Argent LNG připravují „masterplan“ pro ropu, plyn a energetiku.
 

To celé se halí do slov o „stabilitě“ a „rekonstrukci“. Jenže rekonstrukce není neutrální: kdo ji plánuje, ten vlastní budoucnost.

Rekonstrukce jako přesun moci

To celé se halí do slov o „stabilitě“ a „rekonstrukci“. Jenže rekonstrukce není neutrální: kdo ji plánuje, ten vlastní budoucnost. A kdo vlastní energetiku, ten píše pravidla pro plyn, elektrárny, přenosové sítě i zahraniční závislosti.

Sýrie sedí na plynovém potenciálu a má strategickou polohu pro koridory. Často zmiňovaná hypotéza říká, že v roce 2009 Asad odmítl katarský plynovod přes Saúdskou Arábii, Sýrii a Turecko do Evropy – mimo jiné i proto, že si to údajně nepřálo Rusko, kterému vyhovovala evropská závislost na ruském plynu. Následně Katar, Turecko a Saúdská Arábie patřily mezi důležité podporovatele sunnitských islamistických skupin v boji proti Asadovi. (Motivací ovšem bylo víc, a ne všechny jsou dnes beze zbytku doložitelné.)

Boj proti zbytkům ISIS

USA navíc chtějí, aby se Šarova nová armáda aktivně zapojila do boje proti zbytkům ISIS. Paradoxem ale je, že v ozbrojených syrských složkách nové Sýrie jsou tisíce bývalých bojovníků ISIS a al-Káidy. Mnozí z nich jsou cizinci a Šara jim už dal syrské občanství. Jenže pro západ je lepší mít Damašek jako partnera než nepřítele. Šara se teď stylizuje do role nejtvrdšího nepřítele ISIS, byť jeho vlastní minulost sahá k al-Káidě v Iráku a potažmo tedy i ISIS. V nových bezpečnostních strukturách Sýrie je mnoho lidí s islamistickou minulostí – to činí závazky k „boji proti teroru“ potenciálně problematickými. Šara ovšem hraje svou hru strategicky: žádá uvolnění sankcí a Trump tomu nepřímo přitakává. To vše otevírá dveře obřím kontraktům, z nichž část bezesporu získají americké firmy.

MMF: záchranné lano, které umí škrtit

Ve Washingtonu se s Šarou setkala i šéfka Mezinárodního měnového fondu Kristalina Georgievová. Mluvila o „pomoci“ a „rehabilitaci“. Na papíře to zní jako záchranné lano. V praxi to často bývá zlaté pouto – úvěrové linky a dluhy, které zemi svážou na desetiletí.

MMF a další věřitelé právem chtějí reformy; problém je, kdo je bude vynucovat a s jakým mandátem. Když máte silného prezidenta bez protiváhy, reformy se snadno přelijí do technokracie pro elity. A dluh se mezitím zakousne do rozpočtu.

Historicky byly za Asada zahraniční dluhy nízké v poměru k regionu. Po letech války a sankcí je obrázek opačný: přehledy Světové banky uvádějí nárůst na desítky miliard dolarů a vysoký podíl na HDP – zejména u externího dluhu, s významnými závazky vůči Íránu. Jinými slovy: už teď je zadlužení problém – příliv „rekonstrukčních“ peněz bez pojistek ho může vyhnat do extrémních výšin.

Moskva zůstává ve hře

Rusko má na pobřeží Středozemního moře strategické základny a o ty nechce přijít. Šara se s Putinem setkal ještě dřív než s Trumpem a ruské základny v Sýrii zřejmě zůstanou. V Sýrii tak nejspíš budou americké i ruské základny souběžně. Zdá se, že to Šara hraje na všechny strany – a zásadní věci se dohadují mimo kamery, takže podmínky dohod zatím spadají do zóny spekulací. Ostatně přesně tak to dělá i Šarův nejbližší spojenec a ten, který Šaru dostal k moci – turecký prezident Erdogan. 

Německý kancléř Merz pozval Šaru do Německa. Bude po něm chtít spolupráci při vracení syrských uprchlíků z Německa zpět do vlasti. Merzova vláda by se jich evidentně ráda zbavila, alespoň tedy těch, kterým se zatím nepodařilo získat německé občanství. A jelikož jde o téměř milion lidí, je jisté, že Německo bude muset do obnovy Sýrie investovat nemalé peníze. Části syrských měst dodnes vypadají jako Drážďany po 2. světové válce. Takže Šara pojede za Merzem určitě rád. 

Od roku 214 získalo německé občanství zhruba 250 000 Syřanů. Těch se návraty týkat nebudou, ale milion Syřanů má zatím jen různé stupně ochrany. Před Německem bude nelehký úkol – jak tyto lidi přimět k návratu do vlasti a jak rozlišit, pro koho je Sýrie nyní zemí bezpečnou a komu tam naopak může hrozit smrt. Pod vedením Šary se totiž ze Sýrie stala země, kde rozhodně není bezpečno pro menšiny – zejména pro alávity, drúzy a křesťany. Pokud se německá vláda uchýlí k deportacím či nuceným návratům, nezbývá než doufat, že zohlední náboženství a etnicitu těchto lidí. Pro sunnity bude nová Sýrie bezpečná, ale menšiny mohou jít na smrt. 

Stabilita není fotka z Oválné pracovny

V Trumpově podání je Šara „silný partner“, který slíbí, co je třeba: bezpečnost pro Izrael, omezení Íránu, zakázky pro USA, boj proti ISIS. V jádru ale jde o záměnu hodnot za kontrolu: nevyšetřené zločiny a nedávné masakry menšin se odsouvají na „později“, zatímco energetické kontrakty a základny se řeší hned.

Svým setkám se Šarou mu Trump totiž dodal legitimitu. Přitom Šara převzal moc v Sýrii násilně a prezidentem se jmenoval sám. Nedávných pseudovoleb v Sýrii se mohlo účastnit jen 7 000 voličů a třetinu poslanců vybral Šara sám. Trump i velká část světa se tak rozhodli legitimizovat Šarův islamistický režim.

Islamismus se sice opírá o náboženskou legitimitu islámu, ale v reálu koncentruje moc, reguluje život, kriminalizuje nesouhlas a žene společnost zpět do kolejí, které rozhodně nejsou liberální. A kdo tohle přehlédne, protože „potřebujeme stabilitu“, podceňuje cenu, kterou vždycky zaplatí menšiny, ženy a opozice.

Už nyní přicházejí ze Sýrie zprávy o tom, že věznice jsou plné lidí, kteří s novým režimem nesouhlasí. Tisíce lidí navíc už byly zavražděny jen proto, že jsou drúzové, alávité či křesťané. Šara slíbil potrestání viníků vražd a bezpečnostní garance pro menšiny. Skutek ale utek a dnes už na to nikdo netlačí. V reálu neprobíhají soudy ani vyšetřování. Vraždy alávitů beztrestně pokračují dál, stejně jako únosy alávitských dívek. Dávat legitimitu někomu, kdo nejdřív neprokáže, že svoje slova myslí vážně, může být fatální chybou. 

Legitimizovat tento systém je třeba, až se osvědčí. Jinak odměňujeme techniku převzetí státu a trestáme ty, kdo sází na pomalou, institucionální obnovu.

Žádná „stabilita“ nebude stabilní, pokud se zločiny nepodrobí justici. Bez spravedlnosti zůstane syrská společnost bolavá, plná traumat a revanšismu.

 

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!