Evropa své džihádisty nechce. Tisíce lidí spojených s ISIS teď soudí Irák. Mnohým hrozí trest smrti a chtějí zpět do Evropy.

Od roku 2014 jsem jako novinářka pokrývala válku proti Islámskému státu. Spolu s Lenkou Klicperovou jsme jezdily na bojiště v Sýrii i Iráku. Viděly jsme města, která po ISIS zůstala v troskách. Mluvily jsme s lidmi, kterým Islámský stát vzal domov, rodinu, děti, usekali jim ruce.

Ale dostaly jsme se také do věznic na severovýchodě Sýrie, které spravovali Kurdové a kde zajaté džihádisty drželi pod zámkem. Dělaly jsme s nimi rozhovory a sbíraly jejich příběhy. Evropané, Arabové, Afričané, Ujgurové, Rusové. Muži, kteří odjeli do Sýrie budovat Islámský stát a skončili za mřížemi. Jedno měli společně – všichni se dožadovali svých práv a čekali, až si pro ně přijedou ambasadoři ze zemí, kde mají občanství. “Je to moje právo být souzen doma ve Švédsku, jsem si jistý, že si mě brzy odvezou,” tvrdil nám tehdy v Sýrii Švéd Jan. Jenže, stejně jako ostatní, se přepočítal. Evropské země se na ně vykašlaly a celý problém se zajatými džihádisty nechaly vyhnít a hodily ho na Američany a Kurdy. 

„Je to moje právo být souzen doma ve Švédsku, jsem si jistý, že si mě brzy odvezou.“

— člen ISIS, Švéd Jan

Kurdové pro ně žádné soudy neudělali a jen dokola žádali ostatní, ať si je odvezou. Některé země, jako třeba Belgie, je rovnou zbavily občanství. Ostatní svorně prohlašovaly, že kdyby je odvezly zpět, dostali by džihádisté podle evropských zákonů pár let za mřížemi a byli by zase na svobodě. A tak se problém vlekl téměř deset let. Až na konci roku 2024 padl režim Bašára Asada a prezidentem Sýrie sám sebe jmenoval bývalý džihádista a velitel al Kájdy v Sýrii Mohamed al Džulání, nyní známý jako Ahmad Šará. Kurdové v té době ovládali třetinu Sýrie a ropu.

Tisíce mužů, které nikdo nechtěl

Tohle byla jedna z největších absurdit války proti ISIS. Kurdové patřili k hlavním pozemním silám, které Islámský stát porazili. Jejich bojovníci a bojovnice umírali v Kobani, Rakce i při poslední bitvě o Baghúz. Když chalífát padl, zůstaly jim na krku tisíce zajatců a s nimi problém, který ve skutečnosti patřil desítkám států světa.

Protože mezi vězni nebyli jen Syřané a Iráčané. Byli tam Francouzi, Němci, Belgičané, Nizozemci, Britové, Rusové a občané Egypta, Maroka, Tuniska a Libye. A mnoho Ujgurů.

Kurdové přitom věřili, že mají v rukou eso. Mysleli si, že svět nezapomene, kdo proti ISIS skutečně bojoval na zemi. Kdo jeho bojovníky zajal. Kdo je potom roky hlídal, aby se znovu nerozutekli po Sýrii, Iráku a Evropě.

Mysleli si, že jim to dá politickou váhu. Že je Západ bude potřebovat. Že je bude respektovat. Že jim bude vděčný. A hlavně že je nenechá padnout. Věřili Evropě i svým největším spojencům – Američanům.

Byla to krutá iluze

Když se bezpečnostní situace na severovýchodě Sýrie začala hroutit, Spojené státy přesunuly vězně ze Sýrie do Iráku. Američané transfer vysvětlovali bezpečností: hrozilo, že se během bojů věznice rozpadnou a tisíce džihádistů utečou. To se zčásti stalo, během bojů mezi Kurdy a vládními silami Ahmada Šary se letos na svobodu dostaly stovky džihádistů.

A teď přichází poslední dějství.

Soudy a šest otrokářů jezídských žen

Irácká justice dokončila výslechy a vyšetřovací fázi u 5 704 obviněných. Jejich případy nyní postupně posílá před trestní soudy. 5 704 mužů. 67 národností.

Mezi nimi je podle irácké Nejvyšší soudní rady 3 497 Syřanů a 474 Iráčanů. Celý spis zahrnuje 16 arabských národností, občany 19 zemí Evropské unie a dalších 32 zahraničních národností.

A nejsou mezi nimi jen pěšáci. Iráčtí vyšetřovatelé tvrdí, že identifikovali vysoce postavené vojenské, bezpečnostní, náboženské, finanční, logistické a mediální kádry ISIS, včetně lidí z nejvyšších pater organizace.

Nejméně šest má podle irácké justice přímou vazbu na zotročování jezídských žen – na jejich věznění, převážení, prodej nebo využívání systému otroctví, který Islámský stát vytvořil.

To, co roky hnilo, nyní jde velmi rychle. Před soudem jsou jako první Francouzi. Je jich 47. Francouzští advokáti části z nich se snaží dosáhnout jejich repatriace a soudu ve Francii. Jedním z nejvýznamnějších Francouzů, kteří mají stanout před soudem v Iráku, je Adrien Guihal, známý také jako Abu Osama al-Faransi. Guihal byl identifikován jako hlas, který si nárokoval útok náklaďákem v Nice v roce 2016. Při útoku zemřelo 86 lidí. K ISIS se připojil v roce 2015 a byl zadržen Kurdy v Rakce v květnu 2018. Jako konvertita je popisován jako veterán francouzských džihádistických sítí a je mezi nejnebezpečnějšími francouzskými členy ISIS. 

Francie je chce stíhat. Jen je nechce doma.

Pětadvacet zadržovaných se kvůli soudu v Iráku obrátilo i na Evropský soud pro lidská práva. Moc dobře vědí, že v Iráku jim hrozí trest smrti, což se ve Francii stát nemůže. Jejich advokáti varují před mučením, nedostatečným přístupem k obhajobě, a právě trestem smrti.

A Human Rights Watch bije na poplach také. 

A ano. To je legitimní problém. I terorista má právo na spravedlivý soud. Právě v tom má být rozdíl mezi právním státem a Islámským státem.

Jenže když to dnes čtu, nemohu si odpustit jednu otázku.

Kde jste byli celé ty roky?

Já ty věznice viděla. Seděla jsem tam naproti některým z těch mužů. Čas běžel a nikdo nic nedělal. Možná je to nakonec nejpřesnější lekce celé války proti ISIS. Rádi mluvíme o spojencích, dokud je potřebujeme. A jak rychle dokážeme zapomenout, co pro nás udělali, když už je nepotřebujeme.

Teď pro část evropských humanistů nastává čas hájit práva teroristů.

Dezinformace jsou zdarma. Kvalitní novinařina je často za paywallem. My jsme platební bránu zrušily. Otevřely jsme Reportérky všem. Jsme reportérky s odvahou, ale hledáme Spojence. Přidejte se k nám a podpořte naši práci na Doniu
Nebo se staňte naším Spojencem v klubu 

Sledovat nás můžete i na platformě HeroHero nebo na YouTube Reportérky